zápisník

Jenom sen

15. listopadu 2015 v 21:17 | Bels
Bylo mi zase špatně. Žaludek odmítal trávit a já se v horečkách ploužila prázdným domem. Schovávala se pod peřinou a třepala se v zimnici. Jen s prošlým paralenem a černým čajem, který chládl rychleji, než by se mi zlíbilo. Ani dušičce nebylo nejlépe, bylo mi hrozně smutno z aktuálního dění ve světě. Schválně píšu ve světě, protože tohle přece není pouze o Paříži. Strašně mě to mrzí a zdravotnímu stavu moc nepomáhá. Nebýt Lucky na messengeru, asi už od rána blázním.

Dům byl tichý a snášela se noc. Prášky nezabíraly a mě byla strašlivá zima. Dokonce i ten hloupý set-top box měl zrovna nějaký zásek a já si nemohla pustit zprávy. Prostě beznaděj. No a pak přišel. Nahrnul se mi do kuchyně a udělal mi čaj, který mi koupil se spoustou dalších skvělých věcí. Donesl mi neprošlé prášky. A vyprávěl mi, jak na hraně byla ta dlouhá cesta ke mě.

A já byla nevrlá. A nakonec ze sebe dostala věci, které jsem v sobě dusila poslední dva měsíce. Věci, které jsem strašně chtěla říct, bavit se o nich, ale ona prostě nebyla příležitost, prostě to nešlo. Protože jsme se ani neviděli. Děkuju. Vydržel to, i když se tomu zpětně dost divím. Ležel tam se mnou a nakonec jsme usnuli.
A druhý den ráno. Musel jít. Kvůli práci. Tak jasně, to se vůbec nedá vymluvit, i když jsem vůbec nechtěla, aby odešel. Obzvlášť teď, když jsem se začínala vracet sama k sobě. Svým způsobem. Zase jsem si vzpomněla na věci, které musely přijít do pozadí. Objímala jsem ho, co nejvíc to šlo. A pak se dívala, jak odchází a bylo mi z toho strašně smutno.

Smutno se míchalo s vděčností, kterou jsem asi ani nedala pořádně najevo. A taky se strachem, protože nevím, co bude. Protože nic není jisté a protože nic, co bych si přála, se nejspíš nesplní. A taky mám opět strach z letošních Vánoc, protože atmosféra houstne víc a víc. Mám tolik strachů, se kterými žiji a před kterými se těžko utíká v momentech, kdy mě doběhnou.

Ale vlastně jsem na tom pořád ještě dobře. Byly horší momenty a tohle přece jen mělo svůj přínos. Vynutila jsem si věty, které jsem strašlivě potřebovala slyšet, aby se mi alespoň trochu ulevilo. Aby se mi věřilo zase trochu snadněji. I když člověk ví, že ho máte rádi, ale doopravdy vždycky to velmi rád uslyší. Nebo spíš každý to alespoň jednou za čas potřebuje slyšet. Jenom tak. To jsou slova, která nikdy neztratí svoji hodnotu. Už vůbec ne tím, že jsou vyřčena.

A vlastně nebýt toho ovoce za televizí a zase vystydlého čaje a Brumíků, které moc miluji, nevěřím, že to byla realita. Nepřijde mi to po takové době skutečné. Musel to být sen, muselo se mi to zdát. Určitě se mi to zdálo. A navzdory všemu to byl krásný sen...

O snění, kávě a jednom koncertu

16. října 2015 v 22:00 | Bels
Milí jelínci,

do oken nám vesele buší déšť a přestože má touha pět ódy na tohle to podzimní období stále nepohasíná, zamračené počasí už i mé osůbce začíná tak trochu lézt na mozek. On se ten idylický pohled na dešťové kapky stékající po okně malinko okouká, když čtvrtý den zas kvůli zdraví nevytáhnete paty z domu. A můžete si hřát ruce o veliký hrnek horkého meduňkového čaje jak chcete!

Ale snad se to počasí brzy umoudří a třeba i slunce se ukáže. Mám chuť jít ven fotit přírodní krásy. A taky sbírat kaštany a javorové listy. Těším se, až náš dům obrostlý Loubincem úplně zčervená, jak se listy této rostliny zabarví. Taky se těším, až se konečně nechám ostříhat a vlasy si obarvím zase na hnědo. Nebudu jako pěst na oko v té nejlepší červenočerné košili. Pak ještě vyhlédnuté boty a snad i nové obroučky, ty opravdu volají! A kdyby se zadařilo a já našla ten nejlepší černý kabát... no peněženka říká, že už jsem moc velký snílek a že vánoční dárky mají přece přednost. Mají! Tak tedy výše jmenované zůstávají prozatím na mém wishlistu, který se doufejme časem proškrtá.

Nesmím jen snít. Musím i referovat. Od posledně se přece mnohé událo! Tak například jsem se zas viděla s Klér, která se brzy stěhuje do Brna za prací a tak se k mé velké radosti výhledově uvidíme snad mnohem častěji.
Rodičové opět na víkend odjeli za krátkým odpočinkem, což moc pěkně vyšlo, protože právě na ten víkend jsem byla už předtím s Klér neurčitě domluvená. Nic extra jsme neplánovaly, už tehdy nebylo moc hezky a netvářilo se to na nějaké zlepšení, takže jsme se v pátek večer jen dohodly na sobotním courání po Brně. Courání to bylo velmi milé, prošly jsme drogerie (slevy!) a pak i Vaňkovku, kde jsem toužebně hledala ten správný zmijozelovský svetr. Nepodařilo se, zato jsem objevila už ty výše zmíněné boty. Černé, teploučké, na vyšším podpatku. Mám v plánu si je odnést, tak snad tam ještě budou.
Aby to nebylo jen tak ledajaké courání po Brně, rozhodly jsme, že zajdeme i do nově otevřeného Starbucks. Už dlouho jsem chtěla ochutnat Pumpkin Spice Latte. A nejlépe z toho nádherného podzimního kelímku. A musím říct, že nebýt těch nekřesťanských peněz, které za ten hrnek kávy chtějí, chodila bych si pro to dýňové latte snad každý týden. Taková dobrůtka to je. (Musíš tam jít se mnou!)

S Klér jsem se musela rozloučit. Ale jen na chvilku. Pak nastal čtvrtek 8.10.2015, což byl velmi důležitý den. Do ČR se totiž už letos potřetí vrátili Enter Shikari! A to rovnou do mého rodného Brna.
Jejich koncerty nikdy neumím správně popsat a proto to raději ani nedělám. Recenzí se na internetu vždy najde dost. Ale je zvláštní, jak jsem vždycky hrozně šťastná, když zjistím, že mají přijet. A pak nastane den D a já bych nejraději zůstala v pelechu, jak se mi nikam nechce. Asi ze strachu, že se mi na koncertě něco stane, nebo si to z nějakého důvodu neužiju tak, jak jsem si celou dobu předtím plánovala. Ale jsou to přece Enter Shikari, takže z té postele přece jen vylezu a postupem dne se začnu malinko těšit.
Teď ve čtvrtek to bylo stejné. Odpoledne jsme se scukly s Klér a zašly ještě na hodinku do Trojky na jejich skvělé kuřecí tousty a točený cider. Koncert se konal na Flédě, kde jsme se ještě setkaly s Klářinou sestrou Bárou. Nikdy jsem tam nebyla a tak mě celkem překvapilo, že to působí docela maličce. Jak jsem psala, o koncertě samotném tu vypisovat moc nechci. Stejně mám pocit, že ES zase tak moc lidí znát nebude a tak by to ani nikoho nezajímalo. Sama za sebe můžu říct, že ten večer byl téměř dokonalý. Byla jsem na nich už počtvrté a mám pocit, že koncert od koncertu si domů odnáším lepší zážitek. ♥



Více fotek tady a nebo třeba tady. A perfektní recenze tady.

Večer se překlenul v noc. ES skončili a my se ještě tak do půl jedné potloukaly po Flédě a pomalu usychaly. Zní to nechutně, ale tak propocený triko jsem neměla ani nepamatuju. A na to, že tak 80% potu ani nebyl můj vlastní raději ani nechci myslet. Ještě kolem nás proběhl bubeník Rob, se kterým jsme si řekli rychlé "hey" a já si později odchytla Chrise, který se mi v rychlosti podepsal (skoro nepíšící lihovkou, Bels, styď se!) na CD. V lednu jsem získala podpis od Roba a Roryho, teď Chris a příště snad konečně Rou, kterého jsme tentokrát nezastihly. Pak už bude CD podepsané komplet. A můžu si koupit další a začít od začátku.

Někdy ve třičtvrtě na jednu nám jel autobus do centra. Tam jsme se rozloučily s Bárou a protože další vlak domů nám jel až ve čtvrt na pět ráno, bylo na čase zapřemýšlet, kam dál. Trojka nás tak trochu zklamala, protože už zavírala a my na ni přitom tak spoléhaly. Na Metru se Klér něco nezdálo a na podniky typu Bar, který neexistuje jsme nevypadaly dostatečně reprezentativně, ani na to neměly love.
Zapluly jsme tedy do oldschoolového Charlie's, daly pár piv, rozšířily klubem, že jsme lesby, unudily pár sexuchtivých chytráků k smrti, rozhádaly dva úplně cizí lidi a zklamaly jednoho podivína. Nějaké dvě hodinky utekly jak nic a my ve vší počestnosti a vysmáté mazaly na vlak, aby jsme ještě stihly uvařit ranní kávu mému otci, vypravit ho do práce a prostřídat se v koupelce, než téměř za bílého dne zapadneme do peřin.

Jsem spokojená, že jsem konečně otevřela ten blogový editor a začala po více než dvou týdnech psát. Zážitky, myšlenky a plány se hromadí a já jsem ráda, když se můžu alespoň o zlomek z toho podělit. I kdyby to nakonec přečetli třeba jen tři lidi (Aby to tak nakonec nebylo... :D) a zpětně bych se k tomu vracela jen já.

No a nakonec mi můžete s něčím poradit: Blíží se Halloween a i když jsem tento svátek nikdy nijak neslavila, tedy pokud pominu nějaký rok 2012, kdy jsme se s Klér přestrojily za rockové hvězdy a šly na hřbitov za město, ve kterém jsme chodily na střední. Ani jsme tam nedošly, jak jsme se hrozně bály. A ve chvíli, kdy jsme se rozhodly, že to otočíme, se Klér lekla dopravní značky (!!!) a zdrhala pryč. To by nevadilo, kdybych do ní nebyla nějak zaháklá rukávem a ona mě nestrhla na zem a netáhla mě několik metrů po zemi. Ehm, roztržené kalhoty, rozedraný pásek a kůže na břiše, krvácející kolena. Nezapomenu! :D
Ale abych se vrátila k tématu, Halloween jsem nikdy nijak neslavila, ale vždy mě bavil svojí atmosférou a vším. A zrovna teď jsem dostala hroznou chuť se podívat na nějaké filmy s halloweenskou tématikou. Ale kromě samotného několikadílného filmu se stejným názvem mě žádný jiný zrovna nenapadá. Může a nemusí to být horror, může to být klidně i komedie, nebo nějaké fantasy. Takže pokud byjste o nějakém takovém filmu věděli, ocením, když mi ho doporučíte. :)

Prozatím se loučím.

O dárcích, hodech, moštu a cukrové vatě

29. září 2015 v 18:00 | Bels
Milí jelínci,

pár dnů od posledního článku uteklo a já mám opět nutkání něco napsat. Jak jsem posledně psala, nebylo mi minulý týden vůbec do skoku. Nejdřív se mi povedlo spadnout ze schodů a natlouct si pozadí tak, že se hlavně ta pravá část skvěla krásnou tmavofialovou barvou. No a pak jsem se jednoho časného rána probudila se žaludečními nevolnostmi, které mi spolu s vysokými horečkami zajistily další čtyři dny válení se v posteli. Vše ale vyřešila spousta černého čaje, spánku a v neposlední řadě platíčko nějaké té chemie. Mohla jsem tedy nakonec ještě trochu (pseudo)umělecky řádit a dokončit rozplánovaný dárek pro pana Andělského, který měl v sobotu narozeniny.

Dlouho jsem se rozmýšlela, co mu vlastně dát. Nápadů jsem měla několik (výhledově mám vystaráno asi tak na tři roky dopředu), ale nemohla jsem se tak úplně rozhodnout, co bude to pravé. Nakonec mě napado něco zcela jiného, věc, kterou jsem vyhodnotila jako tu nejlepší volbu - luxusní dřevěnou kazetu plnou kreslících potřeb.
Že to bude dobrá volba napovídalo už to, jak snadně vše od počátku nápadu probíhalo. Byla to jen otázka pár minut, než jsem na internetu našla tu pravou. V e-shopu s velmi dobrým hodnocením a za velmi příznivou cenu. A s dopravou zdarma, když si do košíku přihodím nějakou tu drobnost. Za dva dny už mi dřevěná kazetka ležela doma a já se na ni nemohla vynadívat! Stihla jsem i trochu zazávidět.

Přišla zasunuta v kartonovém pouzdře s potiskem loga Koh-i-noor. Usoudila jsem, že v pouzdře ji ponechám. Jen tak pro jistotu, aby se jí nic nestalo. Ale potisk se mi nelíbil, tak jsem se dala do vylepšování. Karton jsem celý natřela na tmavě hnědo (z níž vznikla nakonec spíš černá) a pokreslila zlatou fixou. Vznikl tak malý nevinný vzkaz, jehož konec se nacházel na bordó ručním papíře ponechaném uvnitř kazety.



Chytlo se mě takové to velké podzimní tvoření, proto jsem se v balení dárku vyžívala, ladila barvy a hledala ten správný balicí papír. Tohle se mi vážně děje snad jen na podzim, proto je škoda, že narozeniny na podzim nemají i všichni ostatní, co mají místo v mém srdci. :D
Dárek tedy skončil v hnědém puntíkatém baličáku, převázaný zlatou stužkou. A co by to byl dárek bez narozeninového přání? To jsem vytvořila z výše zmíněného ručního papíru v bordó barvě. Všechno jsem to zašoupla do světle hnědé tašky spolu s krabicí Raffaella - který Andělovi už napřesrok nedám, protože jsem mu přes víkend polovinu snědla...

V pátek jsem sbalila vše potřebné a rozjela se do Andílkova rodného města. Ubránit onu světle hnědou tašku až do sobotního rána se zdálo skoro nemožné, ale nakonec se povedlo a zdálo se, že se vyplatilo - kazetka byla vyhodnocena jako úžasná! jak jinak. ♥

Své podzimní inspirativnosti musím v následující době ještě využít. Minulý rok jsem si totiž dala jedno veké předsevzetí. A to že tenhle rok budu vymýšlet dárky k Vánocům už od září. Nemám teď zrovna peněz na rozdávání, ale rozhodně je uklidňující vědomí, že později budu jen nakupovat předem vymyšlené dárky, než teprve namáhat mysl a bezradně procházet obchody. Už tedy pomalu rozmýšlím, co se bude pro koho nejvíc hodit a ke svému sebeuspokojení mám už u dobré poloviny lidí jasnou vizi, co to nakonec bude!

Ale abych se tu pořád jen nerozplývala nad svým smyslem pro vybírání dárků pro své blízké, vracím se k nadpisu. Andělovo rodné město se totiž zahalilo do víru oslav, neboť právě tento víkend se zde konaly Svatováclavské hody. Sobota tedy ubíhala v podobě procházek po trzích a nákupech různých nezbytností, jako například jablečného moštu, štěstíčka a domácího sýru s bylinkami, naaranžovaného ve skleněné dózičce. A cukrová vata! Z té mám prostě vždycky radost, ať už je mi osm nebo dvaadvacet.

Sobotní večer znamenal oslavování Andělských narozenin. Uspořádala se tedy řádná pitka! A přestože já moc nemohla pít a jediný alkohol, kterého jsem se dotkla byl jakýsi vinný střik, hodnotím onu akci velice kladně. Dobrá společnost prostě dělá hodně. Pak na množství alkoholu v krvi zase tak nezáleží.

Neděle i pondělí uběhly poklidně. Dokud jsem nedostala od Andělovy maminky za úkol protřídit Andílkovi rozmilému skříň. Peklo na zemi, přátelé! Anděl mrčel, zuřil, pral se, fňukal. A já své minimalistické řádění ke svému zklamání musela odložit na jindy, protože skříň byla zamčena a klíč schován bůh ví kam. Že prý ten čtvrtmetrový štos starých písemek z němčiny hrozně nutně potřebuje! A těch starých rovnátek se prý taky nevzdá, ta jsou památeční! Kartičky s německými slovíčky? Památeční! plastová krabička na mýdlo po dědovi? Památeční! Jé, stará krabička na brýle! Památeční! Ohavná žlutá kšiltovka? Tu mi dal přeci Radek, památeční! O těch patnácti igelitkách schovaných v levém horním rohu skříně vůbec nemluvím.
Ale však Anděl snad časem prozře a pochopí, že jsou věci, které má cenu schovávat, protože památeční!, ale jsou věci, které žádnou hodnotu nemají a jsou to jen krámy, které se jen hromadí v jakési mylné představě, že mají cosi připomínat. Fakt nevím, proč si někdo chce nějakou nestvůrnou čepicí připomínat svého bývalého spolubydlícího.

No a nyní je na čase zase dělat něco produktivního, mějte se krásně a užívejte si podzimní dny!

Osobně blogově

29. srpna 2015 v 15:10 | Bels
Jelínci,

a tak zmizel z povrchu blogového další článek, který tu neměl své místo. Nicméně to byl článek s výraznou zpětnou vazbou, která mi dost dala. Vyjádřili se blogeři, kteří tu byli poprvé a bůh ví, jestli se ještě vrátí. Také ti, kteří sem občas nakouknou a nakonec ti hlavní, jejichž názor má největší váhu - vracejí se sem pravidelně, protože je baví číst právě ty věci, o kterých jsem ve slabší chvilce začala pochybovat.
Tím bych chtěla všem poděkovat, nenechali jste mě ve štychu, řekli jste mi upřímně, co si o tom mém psaní myslíte. To je hrozně důležité pro blogera, který najednou zůstane viset někde ve vakuu a neví, kam se hnout.

Nemyslete si, že jsem chtěla s blogem skončit, to ani náhodou. Blog patří k těm největším zálibám, které mám. A i kdyby mě jednoho dne napadlo Clamor opustit, je téměř jisté, že byste mé zápisky mohli brzy číst někde jinde.

Když ale člověka rozpoltí nějaké události z toho reálného života někdy o sobě začne pochybovat i ve věcech, ve kterých jindy cítí pevnou půdu pod nohama. Uvědomění si, že ten poslední zápisek vážně není nic moc, mě jen utvrdilo v přesvědčení, že to, co píšu, vůbec není dobré.

Najednou jsem měla pocit, že můj nijak zvlášť zajímavý život není třeba zaznamenávat na internet, že mé zážitky stačí zapisovat někam soukromě a že by blog měl být veden jinou cestou. Že ať už vás ty články baví číst, nebo ne, měly by vám hlavně něco dávat. A mě najednou nenapadalo nic dobrého, co si kdo z mých deníčkovských zápisků může odnést.

A skutečně se našlo pár takových názorů, že deníky jsou nudné a nikomu nic nedají. A že jsou všude. A že já umím obstojně kreslit a tak bych se měla věnovat raději tomu.
No a pak tu byla ta drtivá většina, která si stojí za tím, že bych neměla věšet hlavu, že píšu dobře a blog bych měla vést nadále tak jak je. A že je deníkové zápisky naopak baví.

No a mě opravdu baví takové zápisky psát. Teda když mám pocit, že se mi vedou. Ani nevím, co bych pala jiného, recenze psát neumím a fashion blogerka nejsem.
Jasně, když to tu nadále bude víc deníčkovské, pravděpodobně sem stovky lidí denně nikdy nepřivedu. Opravdu to bude jen pár jedinců, kteří se sem budou vracet a sporadicky se vyjadřovat, případně náhodní návštěvníci.
Nicméně ta pseudoumělecká stránka si tu vždy to malé místečko udrží a kdybych to nechala jen na ní, rovnou to asi můžu zabalit, protože tužku/štětec do ruky vezmu jen když opravdu potřebuju na pár hodin vypadnout z reality a to je tak dvakrát v roce.

Je na čase zapřemýšlet. Vše se totiž odráží z nitra. Když něco nefunguje, přestává pak postupně fungovat vše. Když jste uzavřeni uvnitř sebe a necháváte prokouknout jen malou část, která ještě ke všemu jen mlátí kolem sebe aby jen náhodou se jí někdo nedotkl a neublížil jí, nemůže vzniknout nic než jen další destrukce.

Chce to volný průběh. Uklidnit rozbouřenou duši. Psát a přemýšlet. Možná nový vzhled. (Víte, že tenhle už je tu přes rok? To je můj rekord.) Možná nové rubriky. Úklid. Taky možná nějakou chellange. Čas. Klid. Změnu sama sebe a toho, co je kolem mě, protože s tím je spjaté úplně vše.

Prozatím...

Parazit

19. července 2015 v 13:01 | Bels
Já.

Sbalit se a vypadnout
jednou pro vždy,
nechat vše za sebou,
zbořit mosty.

Zpřetrhat vazby,
ukončit hádky,
překonat chmury
z absece lásky.

Soužení utnout,
nastřádat síly,
překonat úzkost,
vytvořit domov.

Ona.

Vyhodit na ulici,
konečně oddychnout si,
už žádní paraziti,
jen já a mí pomocníci:
rum se slivovicí.

Neumím to.

Sarkastická mrcha

5. července 2015 v 16:39 | Bels
Můj milý bložínku,

snad nežiješ (ehm, nevisí tvůj život na vlásku) v domnění, že jsem se na tebe vykašlala. Neměl bys. Znáš dobře ten můj postoj k psaní zbytečných článků a tak víš, že raději mlčím, když nemám co říct nebo napsat. Že se snažím zvolit ta správná slova ve správnou chvíli. A taky mi občas něco vezme vítr z plachet, nebo spíš slova z úst. Ach ta životní zákoutí, pomyslná mořská hladina nás odnáší všemi směry.

Vedlejší kolej

15. dubna 2015 v 21:37 | Bels
Nemám tušení o čem dříve psát. Nemám ráda, když se nit přetrhne a uplyne mnoho času, než se mi podaří uvázat uzel. Mnoho času, mnoho vody odnese mnoho milých událostí, které by tolik zasloužily své vlastní články a příslib trochu delší přítomnosti.

Plápolání

13. února 2015 v 17:30 | Bels
(ne)milost,
touha. Utéct.

Tak jako moji kamarádi, co mívají stejně dlouhé vlasy. Takoví my nikdy nebudeme.
Prosba. Ticho. Prosba. Ticho. Jen ševelení mezi čtyřmi stěnami. Tam, kde je vše rozmazané, jako když objektiv odmítá poslouchat.

Svět plápolá. Jako plamínek svíčky. ♫♪♫

Smysluplnost

1. února 2015 v 17:00 | Bels
Občas zalituji, že jsem pravidelně nepsala v těch šťastných dnech minulých. Pak si v době smutna nemám čím oživit vzpomínky. Teď mě ale napadlo, proč to tak je. Když jsme šťastní, život nám začne najednou protékat mezi prsty nezměrnou rychlostí. Dny utíkají a my najednou nemáme pro samé sny a úsměvy dost času na to, abychom je registrovali. Za nějakou dobu prostě zjistíme, že jsou pryč.

Procházím se ulicemi s do široka otevřenýma očima. Nabírám vzduch plnými doušky a těším se, co přijde. Mám zážitky.

Je to dva týdny, co jsem byla na tom nejlepším koncertě tý nejlepší kapely. Byla to krása, protože jsem se poprvé prošla kolem Prašný brány. Protože jsem se pořadě měsíců viděla s holkama. Protože jsem si už potřetí zabrala místo v první řadě na Enter Shikari a protože jsme po koncertě zůstaly na místě o něco dýl. Protože jsem od Klér dostala CD A Flash Flood Of Colour s větou "Tak tady máš dárek k Vánocům a narozeninám dohromady. To aby se ti chlapi měli na co podepsat!"
Chris a Rou mi utekli, než jsem je stihla poprosit o podpis. A tak mám podpis jen od Roba a Roryho. Někdy příště. :) Všichni mě objali. Milí to chlapi... :)


Mimo planetárium si už můžu vesele odškrtnout další dvě položky. O víkendu hned pár dnů po koncertu jsme s Andělem zabrousili do labyrintu pod Zelným trhem. Téhož dne i do Kostnice, do které jsem si už plánovala výlet kolik let. :D Ten víkend byl hrozně fajn, spoustu jsme toho nachodili a utratili. A snědli, jak už to u naší dvojky bývá. A já mám doma tolik energetickejch serepetiček, že už se mé běžecké boty dokážou vymlouvat jen na tu hnusnou zimu.
A moje fotovýbavička se rozšířila o nový stativ ♥, teď už by to chtělo jen něco pěkného pro inspiraci (selfie nestačí!) a víc času. A světla. A barvy. Chybí mi barvy, těším se na delší dny.

Leden byl prostě úspěšný měsíc. V práci sice víc volna než by mi bylo milé, výplata tedy bude k poplakání, ale dostala jsem od února smlouvu na plný úvazek. Konečně! Teď by to chtělo jen co největší množství štěstí k tomu, abych úspěšně přežila ty první tři zkušební měsíce a mohla s klidnou duší vkročit i do toho čtvrtého. Moc na to nedávám, protože vím, jak to v tom pracovním světě chodí, hlavně v tomhle odvětví. Ale hrozně ráda bych tam vydržela co nejdéle.

Mimo jiné jsem udělala i zkoušky v autoškole. Opět musím napsat to slovo: konečně! Teď už jen v pondělí vyřídit žádost o řidičák a čekat. Měla bych řvát "Juchuchuuu" a skákat po nábytku, ale nějak mi nejde se z toho radovat. Jen mi ze srdce spadl další těžký kámen. Koneckonců, když se s vámi něco táhne půl roku, vždycky se jako první dostaví úleva. V závěsu s radostí, ale ta se kamsi vytratila. Házím tu otupělost a boj s jakousi malou depkou, na to perlově šedé roční období a únavu. Ale nejsem si jistá, zda problém vězí zrovna zde.

To asi pochybnosti. Strach, žárlivost a zatracený pocit nedůležitosti. Potřebovala bych obejmout, lehnout si za svitu svého osobního souhvězdí, povídat si a myslet zase jen na tu jedinou výjimečnost. Zapomenout a jenom cítit. ,,Vynásob si tyhlety dny ticha všemi těmi podzimními, ty víš kterými, a pověz mi, na jak dlouho bych tehdy měla právo vyškrtnout tě ze svých dnů."

Asi bych se měla naučit lépe zvládat, když mi nevyjde něco, na co se těším. Pak ze mě nebudou létat slova, jichž v zápětí budu litovat. Tohle na sobě vážně nenávidím a bojuju s tím snad celou svoji existenci. Mrzí mě, když tím ublížím někomu druhému. Na druhou stranu mi taky bylo dost ublíženo a dokázala jsem to velmi snadno hodit za hlavu a odpustit. A že šlo o mnohem bolestivější a zdlouhavější věc.

Abych přešla k těm veselejším věcem, čtvrtek byl moc milý. Bylo moc fajn po dlouhé době posedět s Luckou a Danem v čajovně. I přestože mi bylo fyzicky ubližováno. A vlastně i psychicky, protože jsem měla ke svému neštěstí přímý výhled na zamilovaný pár, který se po většinu času snažil vzájemně sníst svůj obličej. Ten výborný kokosový čaj a sýrový kuskus mi to vynahradily. A samozřejmě přítomnost těch dvou dušiček.

Taky stojí za zmínku krátká návštěva expozice Alfonse Muchy v Ivančicích. Tu jsem stihla ještě před zkouškou z autoškoly, abych si nějak ukrátila čas. Není to jako Slovanská epopej, ale jeho díla zbožňuji a tak to bylo docela zajímavé. Tomu chlapovi šlo snad vše na co sáhl. I ty fotografie jsem mu záviděla.

Víkend trávím poklidně. V pátek jsem navštívila sestru v práci, vypila pár hrnků kafe a poprvé v životě si zahrála šipky. Dům byl prázdný a tak jsem se zařídila podle svého, vyluxovala, uklidila v lednici, vyčistila koupelnu a dala si dlooouhou koupel s meduňkovým gelem od Manufaktury, na který jsem se těšila už od Vánoc. A taky se trochu pohla z místa v The Sims 4, začalo mě to zase celkem bavit a tak mám i pár dokumentačních fotograií, i když to nevím, zda by někoho zajímalo.

Nemám tušení, co mě v následujících dnech čeká, takže vyhrazuji veškerý čas práci a doufám, že kromě ní a spánku se mi do následujících dnů vejde i něco jiného. Hlavně úsměv na tváři, protože bez něj jsou i ty normální dny prostě na nic.

Cesta za miliardou hvězd

12. ledna 2015 v 17:02 | Bels
Nový rok je zatím samé krásné překvapení. Když jsem dávala dohromady seznam míst v Brně, která chci navštívit, ani ve snu mě nenapadlo, že si jednu z položek budu moct tak brzy odškrtnout. Proto mě nesmírně zahřálo u srdce, když jsem se před pár dny přihlásila na facebook a tam na mě čekaly dva odkazy na přednášky v digitáriu že ať si vyberu, co by se mi líbilo víc. Anděl zlatý! ♥
Sobotní věta "Naplánuj si, kam půjdeme příští víkend, ať to letos všechno stihneme," zřejmě způsobila, že jsem začala zářit jako žárovka, Ale o tom snad někdy jindy.
A tak se tedy splnil jeden ze stovek mých malých snů a já tuhle sobotu ruku v ruce s Andělem navštívila brněnské planetárium. A že se podstatně změnilo od té doby, co jsem tam byla naposled jako dítě. Všechno je zmodernizované, z té krásné grafiky jsem se cítila jako ve snách a o těch měkoučkých polohovacích sedačkách ani nemluvím! 3:-)
Jak nápis dávno prozradil, vybrala jsem si přednášku s názvem Cesta za miliardou hvězd. Nechtěla bych toho moc prozradit a tak můžu jen vřele doporučovat - určitě to stojí za to. Připomenete si, kde se jaká souhvězdí vlastně nacházejí. Dozvíte se taky něco o slavných řeckých bájích, které jsou ve hvězdách vepsané. Při pohledu do galaxie si parádně zarelaxujete a odejdete s nějakou tou vědomostí navíc a hlavně s pocitem absolutního nekonečna.
Přednáška začala o půl sedmé a i když jsme přijeli na místo s víc než dostatečným předstihem, byla už dávno tma. Proto se chci na Kraví horu za nějakou dobu vrátit a udělat si procházku. A třeba i absolvovat nějakou další přednášku v planetáriu. :)


Jedna tématická ~ foceno mým miloučkým Cube1
 
 

Reklama