fotografie

Příliš mnoho ticha

10. ledna 2016 v 18:00 | Bels
Milí jelínci,

nechala jsem sama sebou proudit svět. Zvedla jsem fotoaparát k očím a dokumentovala, co mnou bylo viděno. Brala do rukou jednotlivé předměty a rozjímala. Plula si v oblacích a nechala duši, ať si letí, kam si jen zamane.
Leden je zatím tak chlácholivý. Nechává mě v klidu číst a popíjet víno a bylinkový čaj. Dává mi čas na spánek a chození po výstavách. A na psaní myšlenek na kartonovou zeď.

Předsevzetí nejsou věci, které je nutno brát vážně. Ale jsou to milé krůčky vpřed, pokud stojí člověk při zemi a nedovolí své naivitě převzít kontrolu nad sebou samým. Pár jich mám, ale letos se s nimi nepodělím. Snad na konci roku, pokud si dobře povedu. Ale začátek je slibný.

Co právě teď čtete a jak se vlastně máte?



Myšlenky a centropenky

13. prosince 2015 v 18:00 | Bels
Milí jelínci,

včera jsem dočetla moc krásnou knihu. Ten, kdo stojí v koutě. Je mi vždy tak krásně a přitom smutno, když dočtu něco milého. Něco, od čeho se lze tak těžko odtrhnout. Víc takových knih a víc času na čtení.

Víc inspirace a víc odhodlání pro realizaci. Blog má nový kabátek. Tentokrát snad téměř definitivní. Minimalistický a rukou kreslený. Nevím, proč mě to nenapadlo dřív. Vždyť právě tohle jsou věci, které mě tak vyznačují. Tak snad se líbí.

Podzim už přestal existovat. Venku je sychravo a já už škrabu skla na autě. A všechno je jiné. Tak jiné. A nevánoční. A nenarozeninové. Takové všední. A občas přece moc hezké. Zvykám si na novém místě, kam se ve všední dny stále vracím a trávím tam mnoho času. Jedu unavená domů, ale docela spokojená a hlavně vděčná, že alespoň mám to své krásné zelené auto. Mnohdy jedu se strachem, to když je mlha, že nevidím na pár metrů před sebe. A nebo když se dešťové kapky rozpadají o čelní sklo a vše je tak rozmazané, jako bych plakala sama.

Do mého života se taky letos vloudilo víno. Nikdy jsem ho nepila, ale něco je jinak, já jsem taková jiná. Dávám mu přednost před téměř vším pitím. Asi proto, že se pije z krásných tenkých skleniček. Nejlépe s vybroušeným okrajem. A asi proto, že víno se krásně rozlévá na jazyku, vychutnává se a tak sklenička vína vydrží dlouho. Vždyť to stačí k radosti. Netřeba nalévání se.

Tohleto období. Je tak citlivé. Úlevné slzy uprostřed noci a mnoho nenadálé naděje v srdci.

Vánoce se blíží. Mám v pokojíčku malou výzdobu. A dárky pro mé nejbližší se schovávají za televizí. Ale vánočně se necítím ani trochu. Ono to v naší domácnosti prostě nejde a nepůjde. Škoda.

Musíme se dívat dál, musíme tvořit, myslet, zapomínat i vzpomínat. Číst více knih a pít více vína. Více se scházet a více se objímat a více říkat "mám tě rád."

Z chalupářské dokumentace

22. listopadu 2015 v 17:00 | Bels
Milí jelínci,

jak je to dávno, kdy podzim teprve roztahoval svá křídla. Příroda za okny už zdá se mi téměř úplně zimní. Prázdná. Ráno venkovní teploměr ukazoval jen kolem nuly a počasí na Seznamu se mi dokonce snaží namluvit, že v Brně má večer i sněžit. No uvidíme.

Já se ale tímto článkem vracím zpět do října. Tehdy jsem se rodinou nechala přemluvit k víkendu na chalupě, kterou vlastní moje babička. Nenechte moc svoji představivost rozběhnout do míst, kde slova "chalupa" a "babička" znamenají rozehřátá kamínka (i když je tam máme a alespoň moji rodiče s nimi opravdu topí), domácí buchty s ovocem ze zahrady, čaj z domácích bylinek a večerní povídání v příjemném rodinném kruhu. Sama moc dobře vím, proč jsem na chalupu přes deset let odmítala jezdit a taky vím, proč tam mnoho let nechtěli jezdit ani moji rodiče. A na co jsem zapomněla, to se mi přes ten víkend zase stačilo vybavit.

Nechtěla jsem tu ale řešit rodinné vztahy ani nic podobného. (I když vlastně tehdy jsem chtěla napsat článek, kde bych si rozhodně nebrala servítky.) Když už jsem se nechala přemluvit a jela, přibalila jsem si do batůžku i svoji rozmilou zrcadlovku, že to tam teda patřičně zdokumentuji. Ať už mám totiž k tomu místu vztah jakýkoliv, jedno mu nelze upřít - je tam docela pěkně. Navíc jsme se tam opravdu měli sejít celá rodina z máminy strany, tedy já, rodiče, teta, sestřenka s bratrancem a babička. Bratranec slavil své třiadvacáté narozeniny a tak jsem usoudila, že bude co fotit.

No se slavením to vůbec nebylo až tak slavné. Fotek jak všichni slavíme tedy moc nemám. Vlastně téměř žádnou. Ale tak pár výcvaků za ty dva dny přece jen vzniklo. Snažila jsem se to pojmout zase trošku jinak a do fotek vehnat alespoň trochu té chalupářské atmosféry, která se tam přes den opravdu tu a tam uchytila. Hlavně když ta nejstarší část rodiny dřímala v domě a já se volně pohybovala po venkovní části pozemku. Taky ráno, když člověk vstal a s ranní kávou se potuloval zahradou. Nebo když jsme si dopřávali tu nejlepší česnekovou polévku mezi úklidem zahrady.

Vlastně by to tam mohlo být skoro fajn. Kdyby tak bylo více spánku a více pohody. Tak možná ještě někdy. V dalekém budoucnu.

Prázdninové výletování aneb Mikulov

25. října 2015 v 19:00 | Bels
Milí jelínci,

jsem si plně vědoma toho, že ty letní dny jsou už nenávratně pryč. (Alespoň pro letošní rok.) Ale já se k těm horkým slunečným dnům tady na blogu asi ještě párkrát vrátím. Mám v notebooku spoustu fotek, k nimž se pojí jisté příběhy. Byla by škoda se o ně nepodělit, nechat je zapomenuté ve složkách. Nechat vytrácet všechny ty momenty, na které si ještě vzpomínám.

Tak tedy k Mikulově.

Z podzimní procházky

19. října 2015 v 18:30 | Bels
Milí jelínci,

v neděli odpoledne jsem využila trochu umoudřeného počasí a vydala se s fotoaparátem na krátkou procházkou do našich luků a hájů. Měla jsem chuť na trochu relaxace, přemýšlení a hudby ze sluchátek, což se právě skvěle kombinuje s focením různých líbivých přírodních krás, které oko postřehne. Bohužel jsem ale neměla ten správný fotografický den, protože mi nepřála technika. Zrcadlovku jsem pouze ve pěchu drapla cestou z domu a že se mi téměř vybíjí baterka jsem si všimla až na loukách. Mimo jiné zlobila i naprasklá paměťová karta. Nakonec i vlivem dalších okolností se pokazila má tvořící nálada a já nakonec chodila takzvaně od ničeho k ničemu a jen občas na něco zaměřila svůj hledáček. Fotek tedy vzniklo velmi málo, ale zase vždy je lepší něco, než nic. Snad příště. :)

Chtělo by to nějaké nové fotogenické místo. A vlastně po pěkně dlouhé době mám chuť fotit i člověka. I když to ani moc neumím a i když mé představy se často liší od představ druhých. Prostě mám chuť. Jižní Morava? Brno? Nehlaste se všichni!

Nakonec něco, co miluji.









Tak trochu snově

23. září 2015 v 18:00 | Bels
Milí jelínci,

zastesklo se mi po životě blogovém a tak jsem se rozhodla, že dám o sobě vědět menším povídáním. Nastává ten zvláštní čas inspirativních procházek studenými dny. Večer se mi nechce spát a ráno zase vylézt z vyhřátého pelíšku. Čtu knížky z knihovny, mám často povídavou a neskutečně se těším. Karma nekarma, doufám, že mi to těšení nic nepokazí. Nepřeji si nic jiného, než prožít letošní podzim ve štěstí a klidu.

Pročpak to? O ten minulý podzim jsem byla zcela ošizena. Křehkostí vztahů, zamotáváním se a tvořením mnoha uzlů. Zaměstnáním tak nemilým, že mi vydrželo pouze přes ten podzim a nijak déle. Často na tu dobu teď myslím. Na jízdu na kole, na vyčerpání a snad ty nejhorší pocity, na krásné počasí, které jsem si mohla užít sotva patnáct minut denně.

Snad tyhle měsíce nebudou si ani vzdáleně podobné.

Jeden den v ráji II.

27. července 2015 v 18:00 | Bels
Můj milý bložínku,

přicházím s druhou a taky závěrečnou várkou fotografií z Pálavy. (Tu první návštěvník nalezne zde.) Tak abych nezdržovala, navazuji tam, kde jsem přestala. :)

Jeden den v ráji

17. července 2015 v 18:00 | Bels
Můj milý bložínku,

před několika dny mé doupě opět navštívila Klér. Aby jsme nezahálely a udělaly pro své tělo i mysl něco pěkného, naplánovaly jsme si další výlet po místních krásách. Tentokrát jsme si vybraly Pálavu.
Ačkoliv nebydlím moc kilometrů od tohoto vápencového pohoří, s mírným studem musím přiznat, že jsem tyhle vrchy údajně zdolala jen jednou a to ještě ve velice dávné minulosti. Myslím, že tak v osmi letech to mohlo být. Kdybych si něco pamatovala, pravděpodobně by mě to na Pálavu hnalo mnohem dřív. Doopravdy jsem totiž nevěděla, o co přicházím.

Cesty přízraků

30. března 2015 v 20:52 | Bels
Nic, ani kapku deště nenechat prosáknout rozvětvenými puklinami, co na první pohled nelze zahlédnout. Obejmout své vlastní tělo a přimět nohy k pohybu. Rychle pryč, utíkat. Támhle tou stezkou k lesu. Nevnímat, nechat vše za sebou a nenechat se tím vším dohnat.

Drobnosti

8. února 2015 v 12:30 | Bels
Více než dva měsíce utekly a v počítači se mi nashromáždila spousta momentek. Bohužel většinou jen mobilním telefonem focených a tak se zde v rubrice můžu podělit jen se střípkem z nich - to když jsem náhodou vzala do ruky zrcadlovku, která je z různých důvodů nucena teď odpočívat.
Dvě první jsou z prosincového mrazu. Moje do červených tónů laděná maličkost je focena někdy během ledna. Ta poslední, vločková, vznikla dnes ráno hned po vzbuzení. Teď po poledni je počasí úplně jiné. Do napadaného sněhu praží slunce z modré oblohy a s větvemi si pohrává nevinný větřík. Jsem inspirována. Hned co dopiji rybízový čaj a přestane bolet hlava, pravděpodobně vyrazím na louky, abych se mohla kochat sněhovou bělostí až se vše rozpustí a zase bude venku smutno.

Jak se máte? Co nejraději fotíte, když je zima, ale není sníh? Kde hledáte inspiraci? Vyprávějte o všem, co vás jen napadne.
 
 

Reklama