Jenom sen

15. listopadu 2015 v 21:17 | Bels |  zápisník
Bylo mi zase špatně. Žaludek odmítal trávit a já se v horečkách ploužila prázdným domem. Schovávala se pod peřinou a třepala se v zimnici. Jen s prošlým paralenem a černým čajem, který chládl rychleji, než by se mi zlíbilo. Ani dušičce nebylo nejlépe, bylo mi hrozně smutno z aktuálního dění ve světě. Schválně píšu ve světě, protože tohle přece není pouze o Paříži. Strašně mě to mrzí a zdravotnímu stavu moc nepomáhá. Nebýt Lucky na messengeru, asi už od rána blázním.

Dům byl tichý a snášela se noc. Prášky nezabíraly a mě byla strašlivá zima. Dokonce i ten hloupý set-top box měl zrovna nějaký zásek a já si nemohla pustit zprávy. Prostě beznaděj. No a pak přišel. Nahrnul se mi do kuchyně a udělal mi čaj, který mi koupil se spoustou dalších skvělých věcí. Donesl mi neprošlé prášky. A vyprávěl mi, jak na hraně byla ta dlouhá cesta ke mě.

A já byla nevrlá. A nakonec ze sebe dostala věci, které jsem v sobě dusila poslední dva měsíce. Věci, které jsem strašně chtěla říct, bavit se o nich, ale ona prostě nebyla příležitost, prostě to nešlo. Protože jsme se ani neviděli. Děkuju. Vydržel to, i když se tomu zpětně dost divím. Ležel tam se mnou a nakonec jsme usnuli.
A druhý den ráno. Musel jít. Kvůli práci. Tak jasně, to se vůbec nedá vymluvit, i když jsem vůbec nechtěla, aby odešel. Obzvlášť teď, když jsem se začínala vracet sama k sobě. Svým způsobem. Zase jsem si vzpomněla na věci, které musely přijít do pozadí. Objímala jsem ho, co nejvíc to šlo. A pak se dívala, jak odchází a bylo mi z toho strašně smutno.

Smutno se míchalo s vděčností, kterou jsem asi ani nedala pořádně najevo. A taky se strachem, protože nevím, co bude. Protože nic není jisté a protože nic, co bych si přála, se nejspíš nesplní. A taky mám opět strach z letošních Vánoc, protože atmosféra houstne víc a víc. Mám tolik strachů, se kterými žiji a před kterými se těžko utíká v momentech, kdy mě doběhnou.

Ale vlastně jsem na tom pořád ještě dobře. Byly horší momenty a tohle přece jen mělo svůj přínos. Vynutila jsem si věty, které jsem strašlivě potřebovala slyšet, aby se mi alespoň trochu ulevilo. Aby se mi věřilo zase trochu snadněji. I když člověk ví, že ho máte rádi, ale doopravdy vždycky to velmi rád uslyší. Nebo spíš každý to alespoň jednou za čas potřebuje slyšet. Jenom tak. To jsou slova, která nikdy neztratí svoji hodnotu. Už vůbec ne tím, že jsou vyřčena.

A vlastně nebýt toho ovoce za televizí a zase vystydlého čaje a Brumíků, které moc miluji, nevěřím, že to byla realita. Nepřijde mi to po takové době skutečné. Musel to být sen, muselo se mi to zdát. Určitě se mi to zdálo. A navzdory všemu to byl krásný sen...
 


Komentáře

1 Karma Karma | Web | 15. listopadu 2015 v 21:45 | Reagovat

Kupodivu strach je něco, co skoro vůbec poslední dobou necítím. Ono to musí být dost únavný, ale "strach je jen volba" a tak se ho snaž prostě zahodit. Jinak ti s cítěním se jako shit úplně rozumím.

2 Illumináti Illumináti | Web | 15. listopadu 2015 v 22:29 | Reagovat

such poezie
                      wow
        very sen
                                 so deprese
         8-)  8-)  8-)  8-)  8-)

3 jeffyblack jeffyblack | 16. listopadu 2015 v 0:40 | Reagovat

Vážně strašně obdivuji tvůj styl psaní, je na něm něco hrozně zajímavého. S nemocí naprosto soucítím, už druhý den polykám žiletky a černý čaj opravdu stydne strašně rychle! Vlastně znám i popsané pocity po boku někoho s kým jsem ráda, člověk se vždycky stává hrozným sobcem a chce být jen s ním a nikam ho nepouštět, nikomu ho nepůjčit. Škoda, že to nelze realizovat, asi bych už nikdy neusínala nesvá ze strachu ze tmy.
Zároveň přicházím s nabídkou - pokud se někdy bude něco dít a budeš mít potřebu si s někým promluvit, facebook máš, nekoušu (moc).
Přeju brzké uzdravení a hodně sil v boji se všemi strachy, protože téhle síly není nikdy příliš! :)

4 Eli Eli | Web | 16. listopadu 2015 v 17:07 | Reagovat

Kočičko Belsišťová, co tě trápí? Pokud bude potřebovat, napiš mi, jsem na FB teď skoro pořád.

Snad to alespoň po zdravotní stránce bude s tebou lepší...

Jinak chápu ty chvíle s blízkým člověkem, taky ty své nechci nikam pouštět, je mi smutno už 5 minut před loučením... Snad najdeš jistotu, kterou potřebuješ.

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 16. listopadu 2015 v 18:38 | Reagovat

Zvláštní je, že když někoho něco trápí, všichni to vidí jako "deprese". Nu, asi je to dobou, ale jen ti co to zažili vědí, že to deprese nejsou a žádné zázračné bílé pilulky tomu nepomůžou...

6 Bels Bels | E-mail | Web | 16. listopadu 2015 v 19:25 | Reagovat

[1]: Strachy se snad brzy vzdálí. Nebaví mě bát se, jak píšeš, je to únavné.

[3]:[4]: Je krásné vědět, že kdyby člověk potřeboval, je tu někdo, kdo ho vyslechne. Je to takové... nadějné. Děkuji, krásky. ♥ Ony to jsou ty běžné smutky, které se jen v určitém období nahromadily. Asi ten podzim nebude zase tak úžasný, jak si pořád říkám. :D

[5]: A kdopak tu mluví o depresi? 8-O

7 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 16. listopadu 2015 v 19:58 | Reagovat

Jsem tu pro tebe, vždycky. ♥

8 Bels Bels | E-mail | Web | 16. listopadu 2015 v 20:31 | Reagovat

[7]: ♥ :3

9 haninkare haninkare | Web | 16. listopadu 2015 v 21:05 | Reagovat

Drž se.

10 stuprum stuprum | Web | 22. listopadu 2015 v 13:35 | Reagovat

Slyšet ta slova je fajn, ale vědět, že jsou upřímná, je úplně jiný level. :)

11 Colee Colee | Web | 22. listopadu 2015 v 17:40 | Reagovat

Krásně napsáno.
Máš hezký styl písma :)

12 MarcoR MarcoR | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 12:28 | Reagovat

Miluju čtení vašich článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama