Listopad 2015

Z chalupářské dokumentace

22. listopadu 2015 v 17:00 | Bels |  fotografie
Milí jelínci,

jak je to dávno, kdy podzim teprve roztahoval svá křídla. Příroda za okny už zdá se mi téměř úplně zimní. Prázdná. Ráno venkovní teploměr ukazoval jen kolem nuly a počasí na Seznamu se mi dokonce snaží namluvit, že v Brně má večer i sněžit. No uvidíme.

Já se ale tímto článkem vracím zpět do října. Tehdy jsem se rodinou nechala přemluvit k víkendu na chalupě, kterou vlastní moje babička. Nenechte moc svoji představivost rozběhnout do míst, kde slova "chalupa" a "babička" znamenají rozehřátá kamínka (i když je tam máme a alespoň moji rodiče s nimi opravdu topí), domácí buchty s ovocem ze zahrady, čaj z domácích bylinek a večerní povídání v příjemném rodinném kruhu. Sama moc dobře vím, proč jsem na chalupu přes deset let odmítala jezdit a taky vím, proč tam mnoho let nechtěli jezdit ani moji rodiče. A na co jsem zapomněla, to se mi přes ten víkend zase stačilo vybavit.

Nechtěla jsem tu ale řešit rodinné vztahy ani nic podobného. (I když vlastně tehdy jsem chtěla napsat článek, kde bych si rozhodně nebrala servítky.) Když už jsem se nechala přemluvit a jela, přibalila jsem si do batůžku i svoji rozmilou zrcadlovku, že to tam teda patřičně zdokumentuji. Ať už mám totiž k tomu místu vztah jakýkoliv, jedno mu nelze upřít - je tam docela pěkně. Navíc jsme se tam opravdu měli sejít celá rodina z máminy strany, tedy já, rodiče, teta, sestřenka s bratrancem a babička. Bratranec slavil své třiadvacáté narozeniny a tak jsem usoudila, že bude co fotit.

No se slavením to vůbec nebylo až tak slavné. Fotek jak všichni slavíme tedy moc nemám. Vlastně téměř žádnou. Ale tak pár výcvaků za ty dva dny přece jen vzniklo. Snažila jsem se to pojmout zase trošku jinak a do fotek vehnat alespoň trochu té chalupářské atmosféry, která se tam přes den opravdu tu a tam uchytila. Hlavně když ta nejstarší část rodiny dřímala v domě a já se volně pohybovala po venkovní části pozemku. Taky ráno, když člověk vstal a s ranní kávou se potuloval zahradou. Nebo když jsme si dopřávali tu nejlepší česnekovou polévku mezi úklidem zahrady.

Vlastně by to tam mohlo být skoro fajn. Kdyby tak bylo více spánku a více pohody. Tak možná ještě někdy. V dalekém budoucnu.

Jenom sen

15. listopadu 2015 v 21:17 | Bels |  zápisník
Bylo mi zase špatně. Žaludek odmítal trávit a já se v horečkách ploužila prázdným domem. Schovávala se pod peřinou a třepala se v zimnici. Jen s prošlým paralenem a černým čajem, který chládl rychleji, než by se mi zlíbilo. Ani dušičce nebylo nejlépe, bylo mi hrozně smutno z aktuálního dění ve světě. Schválně píšu ve světě, protože tohle přece není pouze o Paříži. Strašně mě to mrzí a zdravotnímu stavu moc nepomáhá. Nebýt Lucky na messengeru, asi už od rána blázním.

Dům byl tichý a snášela se noc. Prášky nezabíraly a mě byla strašlivá zima. Dokonce i ten hloupý set-top box měl zrovna nějaký zásek a já si nemohla pustit zprávy. Prostě beznaděj. No a pak přišel. Nahrnul se mi do kuchyně a udělal mi čaj, který mi koupil se spoustou dalších skvělých věcí. Donesl mi neprošlé prášky. A vyprávěl mi, jak na hraně byla ta dlouhá cesta ke mě.

A já byla nevrlá. A nakonec ze sebe dostala věci, které jsem v sobě dusila poslední dva měsíce. Věci, které jsem strašně chtěla říct, bavit se o nich, ale ona prostě nebyla příležitost, prostě to nešlo. Protože jsme se ani neviděli. Děkuju. Vydržel to, i když se tomu zpětně dost divím. Ležel tam se mnou a nakonec jsme usnuli.
A druhý den ráno. Musel jít. Kvůli práci. Tak jasně, to se vůbec nedá vymluvit, i když jsem vůbec nechtěla, aby odešel. Obzvlášť teď, když jsem se začínala vracet sama k sobě. Svým způsobem. Zase jsem si vzpomněla na věci, které musely přijít do pozadí. Objímala jsem ho, co nejvíc to šlo. A pak se dívala, jak odchází a bylo mi z toho strašně smutno.

Smutno se míchalo s vděčností, kterou jsem asi ani nedala pořádně najevo. A taky se strachem, protože nevím, co bude. Protože nic není jisté a protože nic, co bych si přála, se nejspíš nesplní. A taky mám opět strach z letošních Vánoc, protože atmosféra houstne víc a víc. Mám tolik strachů, se kterými žiji a před kterými se těžko utíká v momentech, kdy mě doběhnou.

Ale vlastně jsem na tom pořád ještě dobře. Byly horší momenty a tohle přece jen mělo svůj přínos. Vynutila jsem si věty, které jsem strašlivě potřebovala slyšet, aby se mi alespoň trochu ulevilo. Aby se mi věřilo zase trochu snadněji. I když člověk ví, že ho máte rádi, ale doopravdy vždycky to velmi rád uslyší. Nebo spíš každý to alespoň jednou za čas potřebuje slyšet. Jenom tak. To jsou slova, která nikdy neztratí svoji hodnotu. Už vůbec ne tím, že jsou vyřčena.

A vlastně nebýt toho ovoce za televizí a zase vystydlého čaje a Brumíků, které moc miluji, nevěřím, že to byla realita. Nepřijde mi to po takové době skutečné. Musel to být sen, muselo se mi to zdát. Určitě se mi to zdálo. A navzdory všemu to byl krásný sen...