Mlžné povzdechy

6. prosince 2014 v 19:20 | Bels |  zápisník
Listopad se překlenul do prosince a podzim je pryč. Venku už je takové to černobílé mrtvo, mokro, zima a beznadějno. Je tu tedy doba, kdy se mi už venku vůbec nechce být. Kdy se těším, až zase zalezu do nějakého tepla a útulna, kde bych nejradši zůstala na věky věků.

Potřebuju jít na poštu. Vyzvednout si dárek pro mámu. Ale nemám kdy a mám strach, že to nestihnou a vrátí ho zase zpět.

Teď toho tak celkově moc nestíhám, ale vlastně to tolik nevadí. Potřebuju mít co nejvíce zaneprázdněnou hlavu a držet se co nejdéle mimo dům. Do Vánoc se mi to bude dařit, budu od rána do večera vnucovat lidem předraženou kosmetiku, nebo dosypávat voňavoučký čaj. Pak už to tak slavné nebude, nebo to asi nebude od rána až do večera, ale nevadí. I tak toho budu mít za ten prosinec asi plné zuby.

Pondělí a úterý, vzpomínáte? To krásné počasí, díky kterému nejezdily vlaky a šaliny, vypadával proud a lidé nadávali, zatímco já se tetelila spokojeností, že se aspoň něco děje. Něco, co nás svým způsobem na chvíli sjednocuje, něco, co taky jednou nedokážeme ovlivnit. Vnímal to tak vůbec ještě někdo, zatímco ráno vstával do tmy a pro trochu světla hledal baterky a zapalovače?

Navíc, kolik těch nadávajících mrzoutů koukalo kolem sebe a vnímalo krásu jinovatky a té spousty krásných třpytivých rampouchů? Kdybych měla čas, hned bych šla ven se zrcadlovkou a ostřila, přestože by mě to stálo třeba i zlámanou končetinu.

Knihkupectví Martinus a jeho krásné záložky. Vyjde to dráž, než v jiných knihkupectvích, ale ty záložky prostě stojí za to. A když už si tam musím objednat jednu knihu, proč ne i druhou, když ta další stojí jen 66 korun? #nemale_radosti

Teď jde o jeden takový zásadní milník: Uvědomila jsem si, že nemá smysl prosit lidi, aby zůstávali v našich životech. Měli bychom to nechat na jejich svobodné vůli, jestli se s námi cítí dobře a záleží jim na nás, nebo to tak není a chtějí jít dál. Člověk, který nás má rád, se vždycky vrátí zpět. A pokud našel něco lepšího, ať si jde za tím. Nebyla by to z naší strany taková láska, kdybychom tomu druhému ubližovali tím, že by jsme ho omezovali, nebo mu v něčem bránili. Bez ohledu na naše city.

Není nad to, když si do života pustíte nové lidi. Nebo když tam prostě vpadnou sami. A jsou to ti správní lidé, se kterými si povídáte, jako by jste je znali celej život. Jsem ráda za Kristýnku, se kterou se střídám na směně a která mi hrozně pomohla ohledně začátků v tom našem koutku, kterého si nikdo nevšimne. Jsem ráda za těch pár hodin, kdy jsme si povídaly nejen o práci. Alespoň jedna kamarádská spolehlivá duše.
Jsem ráda za čtvrtek, kdy jsem sem tam odepsala na smsku Jakubovi a nakonec mu kejvla na setkání hned poté, co zavřu a udělám závěrku. Vlastně se mi po strašně dlouhé době povedlo úplně vypnout a jen tak se bezstarostně procházet promrzlým večerním Brnem a smát se.Nechat si ujet první druhý třetí vlak a na chvíli zalézt do známého Šutru a ochutnat pivo s medovinou. Víc takových večerů.

Vlastně i s člověkem, kterého téměř nebo vůbec neznáte, vám může být lépe než byste čekali. Jen tomu muste dát šanci.

Poslechněte si tohle.
 


Komentáře

1 Elsa Sionis Elsa Sionis | Web | 6. prosince 2014 v 21:28 | Reagovat

Ta píseň je super, taková inspirující, díky.

2 Zdebra Zdebra | Web | 10. prosince 2014 v 20:17 | Reagovat

Taky jsem měla chuť jít s foťákem ven a fotit si rampouchy a zamrzlé stromy a ploty. Jenže jsem to odkládala... a pak to roztálo. Tak snad se to bude do nějakých padesáti let opakovat. Připadala jsem si jak v nějakém ledovém království, když jsem byla venku a opatrně našlapovala, abych neuklouzla, i když mám boty, které ani nekloužou.
Do Šutru bych se někdy chtěla podívat, ale zatím jsem neměla příležitost, ale už jsem o něm slyšela samou chválu. Ale tam asi není nekuřácká část, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama