Prosinec 2014

Všechno nejlepší, Bels!

15. prosince 2014 v 21:53 | Bels |  zápisník
Ne, že bych se na to cítila. Nebo že bych to snad nějak řešila. Popravdě to letos asi úplně vypouštím. (A teď budeme všichni dělat jako že to netvrdím každý rok.)
Ale když už tak už. Dnes mám dvaadvacáté narozeniny! A slavím je tím stylem, že o nich prakticky vůbec nevím a den se pomalým tempem vleče stejně jako jiné dny. S tím rozdílem, že je mi tak nějak zvláštně fajn. Takové to malé osobní tetelení bez zvláštního důvodu.

Už jsem tady za ta léta několikrát psala, že prosinec pro mě vždycky bývá svým způsobem revoluční. Vždy jsem došla k nějakému tomu novému rozhodnutí či se rozhodla pro nové změny. Nebo aspoň uklidila dům...
Letos jsem myslela, že k žádné revoluci ani nedojde. Rozhodla jsem se nemít žádné plány a také jsem se rozhodla ničím netrápit. Hodit vše za hlavu a jen si prostě chodit v klidu do práce a nic neřešit. To pomohlo. I ten závěr ohledně vztahů, o kterém píšu v předešlém článku.
Všechno tohle mi pomohlo uvézt svou mysl do nějaké pohody a to se nakonec odrazilo i ve skutečném životě.
Vydělávám si na místě, kde je to příjemné a pěkně to tam voní. A přestože tam trávím celé dny a teď i víkendy, dokážu si představit, že bych tam chodila i v příštím roce a tak doufám, že si mě tam nechají na delší dobu.
I když jsem tam celý den, mám občas večer chuť i energii se zdržet ještě chvíli v Brně a procházet se vánočními ulicemi. čím méně se nacházím mimo dům a internet, tím lépe mi je. :)

Ale už si ani v tom svém pokojíku nepřijdu tak bezútěšně a ztísněně.
Už není ani důvod k slzám. Zatím. A možná by jich vůbec nemuselo být tolik, nejenom těch mých. Přijde mi, že většina smutku, nedorozumění, hádek a všech problémů ve vesmíru (berte s rezervou...) je jen o lidské (ne)komunikaci. Razím názor, že lidé by spolu měli mluvit o všem, ať už se to jakkoliv zdá těžké. Vždycky se dá ke všemu nějakým způsobem dojít. A společnými silami je to o moc jednodušší, než když je na tom člověk sám a druhého nechá v nicnetušení, přestože to může být pro jeho vlastní dobro. I těžká a bolestivá pravda se nakonec dá zvládnout, je snazší, než si lámat hlavu nad něčím, na co třeba ani nakonec nemáme šanci sami přijít.

Takže komunikace a snaha pochopit jeden druhého! A trocha čaje. :3

V téhle světlé chvilce můžu říct, že můj život vlastně není vůbec tak špatný, jak jsem si ještě před tolika dny mohla myslet. Teď zrovna se na mě náhodou usmálo štěstí a mám práci, do které moc ráda chodím. Mám přátele, kteří při mě stojí. Nejsem vůbec sama, jak si v dobách temna vždycky myslím.
Děkuju za to nejlepší přání k narozeninám od Opti-Mystique a Dana Hlouška! :3 Nic mi dnes nevytvořilo širší úsměv na tváři. (Teda krom toho momentu, kdy jsem kolegu nedopatřením vyděsila k smrti. :D)
Neztratila jsem Anděla, přestože to tak nekonečné měsíce vypadalo. Dokonce už mám proč se těšit na ty prokleté Vánoce! Existuje na světě tolik (ne)malých radostí, které nám zpříjemňují život! A já si je samozřejmě nepíšu, ale namátkou třeba:

• vůně ovocných čajů
• ňufání šumivých bomb
• vánoční osvětlení
• pivo s medovinou
• mandle v jogurtu
• rozdílnosti
• četba
• Hunger Games
• dopisy
• milí lidé
• klid
• slovo tetelení

Mlžné povzdechy

6. prosince 2014 v 19:20 | Bels |  zápisník
Listopad se překlenul do prosince a podzim je pryč. Venku už je takové to černobílé mrtvo, mokro, zima a beznadějno. Je tu tedy doba, kdy se mi už venku vůbec nechce být. Kdy se těším, až zase zalezu do nějakého tepla a útulna, kde bych nejradši zůstala na věky věků.

Potřebuju jít na poštu. Vyzvednout si dárek pro mámu. Ale nemám kdy a mám strach, že to nestihnou a vrátí ho zase zpět.

Teď toho tak celkově moc nestíhám, ale vlastně to tolik nevadí. Potřebuju mít co nejvíce zaneprázdněnou hlavu a držet se co nejdéle mimo dům. Do Vánoc se mi to bude dařit, budu od rána do večera vnucovat lidem předraženou kosmetiku, nebo dosypávat voňavoučký čaj. Pak už to tak slavné nebude, nebo to asi nebude od rána až do večera, ale nevadí. I tak toho budu mít za ten prosinec asi plné zuby.

Pondělí a úterý, vzpomínáte? To krásné počasí, díky kterému nejezdily vlaky a šaliny, vypadával proud a lidé nadávali, zatímco já se tetelila spokojeností, že se aspoň něco děje. Něco, co nás svým způsobem na chvíli sjednocuje, něco, co taky jednou nedokážeme ovlivnit. Vnímal to tak vůbec ještě někdo, zatímco ráno vstával do tmy a pro trochu světla hledal baterky a zapalovače?

Navíc, kolik těch nadávajících mrzoutů koukalo kolem sebe a vnímalo krásu jinovatky a té spousty krásných třpytivých rampouchů? Kdybych měla čas, hned bych šla ven se zrcadlovkou a ostřila, přestože by mě to stálo třeba i zlámanou končetinu.

Knihkupectví Martinus a jeho krásné záložky. Vyjde to dráž, než v jiných knihkupectvích, ale ty záložky prostě stojí za to. A když už si tam musím objednat jednu knihu, proč ne i druhou, když ta další stojí jen 66 korun? #nemale_radosti

Teď jde o jeden takový zásadní milník: Uvědomila jsem si, že nemá smysl prosit lidi, aby zůstávali v našich životech. Měli bychom to nechat na jejich svobodné vůli, jestli se s námi cítí dobře a záleží jim na nás, nebo to tak není a chtějí jít dál. Člověk, který nás má rád, se vždycky vrátí zpět. A pokud našel něco lepšího, ať si jde za tím. Nebyla by to z naší strany taková láska, kdybychom tomu druhému ubližovali tím, že by jsme ho omezovali, nebo mu v něčem bránili. Bez ohledu na naše city.

Není nad to, když si do života pustíte nové lidi. Nebo když tam prostě vpadnou sami. A jsou to ti správní lidé, se kterými si povídáte, jako by jste je znali celej život. Jsem ráda za Kristýnku, se kterou se střídám na směně a která mi hrozně pomohla ohledně začátků v tom našem koutku, kterého si nikdo nevšimne. Jsem ráda za těch pár hodin, kdy jsme si povídaly nejen o práci. Alespoň jedna kamarádská spolehlivá duše.
Jsem ráda za čtvrtek, kdy jsem sem tam odepsala na smsku Jakubovi a nakonec mu kejvla na setkání hned poté, co zavřu a udělám závěrku. Vlastně se mi po strašně dlouhé době povedlo úplně vypnout a jen tak se bezstarostně procházet promrzlým večerním Brnem a smát se.Nechat si ujet první druhý třetí vlak a na chvíli zalézt do známého Šutru a ochutnat pivo s medovinou. Víc takových večerů.

Vlastně i s člověkem, kterého téměř nebo vůbec neznáte, vám může být lépe než byste čekali. Jen tomu muste dát šanci.

Poslechněte si tohle.