Otázky, křídla a jedno malé klubíčko

9. listopadu 2014 v 0:15 | Bels |  zápisník
Koukni sem a přečti si ten první odstavec. Své minulé já bych za tenhle text nejradši objala, protože má zatracenou pravdu. Jestli jsem někdy pochybovala o tom, zda nadále vést blog ve svým způsobem deníčkovském duchu, teď už jsou ty pochyby rozhodně pryč.
Ten text mi připomíná, jak mizerně jsem se cítila skoro celé léto, jak se na mě sesypal celý svět a já myslela, že už se snad ani nedokážu postavit na nohy. Ale taky mi připomíná, že nakonec jsem tu sílu sebrala a zase se pomalu začala pohybovat dopředu, nejdřív jsem se plazila, pak to šlo po čtyřech a nakonec mě samotný Anděl strážný, o kterém jsem myslela, že mě navždy opustil, vytáhl na nohy a připomněl mi, jaké to je, létat.

Já nevím, jestli se Anděl zase vrátí a bude mít sílu chytit mě za ruku a vznést se se mnou do nebes. Nechce přijít a dovolit mi vyléčit svá zlomená křídla, nechává se léčit a zbavovat bolesti u jiných andělů. A mě nechává samotnou, zasypanou tím obrovským prázdným světem. Musím stát na nohou sama, bez té nespolehlivé opory, která může přijít a nemusí. Musím objevit smysl v něčem jiném, nebo mě to všechno pohltí a díra v hrudi sežere.

Nemůžu ležet v klubíčku a čekat, až budu moct pomáhat. Obvazovat křídla čerstvými obvazy a doufat, že se jednou zahojí. Vnucovat pomoc, o kterou nikdo nestojí. Do mikiny s bílými křídly natištěnými na zádech nechat vpíjet slzy bezmoci. O frustrované klubíčko nikdo nestojí.

Klubíčko plné otázek. Vyřčených i nevyřčených. Otázek bez odpovědí.

Tak ať. Naděje ještě neumřela a dokud se mi alespoň několika odpovědí nedostane, nemá šanci umřít. Je to správně? Měla bych se vydat dál, ale kam? Tolik prázdna kolem, že když udělám krok, mám strach, že se propadnu. Nejhorší je, že ten krok udělat nechci. Ne, dokud ve své dlani nemám druhou dlaň
Pravda je krok vpřed. Dozvím se jí? Bojím se jí, ale přesto vím, že při cestě dál se bez ní nejspíš neobejdu. Kéž by nebyla tak bolestivá.

Andílku můj strážný, uzdrav se mi.


Foto: leden 2014, Nokie zvaná Cihla
 


Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 9. listopadu 2014 v 13:08 | Reagovat

Držím palce :)

2 Aailyyn Aailyyn | Web | 9. listopadu 2014 v 17:41 | Reagovat

Člověk si po letech psaní v dospělém věku místy připadá nad deníkem lehce pošetile, ale jo. Je to dobrá sebereflexe a pomáhá to. Fakt jo.

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 12. listopadu 2014 v 16:00 | Reagovat

Jo jo, náhledy na staré zápisky někdy dokáží opravdu hodně...

A přeji ti hodně štěstí a lásky :)

4 Tev Tev | E-mail | Web | 12. listopadu 2014 v 16:24 | Reagovat

Nejvíce mě mrzí, že tvé články jsou tak úchvatné, jednoduše úchvatné, ale jako bys mi sebrala všechna slova a já nemůžu nic napsat. Žádnou poznámku, žádný ten pravý komentář. Píšeš tak krásné články a mě tak štve, že ti nemohu nabídnout i krásnou odezvu.
Přeji ti ale vše nejlepší.
Promiň, na nic lepšího se vážně nezmohu.

5 Bels Bels | E-mail | Web | 12. listopadu 2014 v 23:29 | Reagovat

[1]: Děkuji :)
[2]: U klasického deníku bych si tak možná i připadala. Blog... je blog :)
[3]: Má to své kouzlo a člověk si tak občas přečte to, co opravdu potřebuje číst. Moc děkuji :)

6 Bels Bels | E-mail | Web | 12. listopadu 2014 v 23:34 | Reagovat

[4]: Ach, upřímně psáno, drahá Tev, snad nikdy mě žádný komentář takhle nedojal. Čtu tvé "promiň" a říkám si, že nic krásnějšího jsi přece nemohla napsat :) Děkuji ti moc.

7 stuprum stuprum | Web | 14. listopadu 2014 v 21:20 | Reagovat

Srdíčko - foceno cihlou. :)

8 Ježurka Ježurka | Web | 15. listopadu 2014 v 17:49 | Reagovat

Jsem tu prvně a také naposled, tedy jestli jsem to pochopila dobře. Asi někdy malá pauza neuškodí, ale věřím, že by ti to chybělo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama