A hadi začínají zpívat

17. listopadu 2014 v 20:00 | Bels |  fotografie
Nechávám se konejšit Bring Me The Horizon, neboť nic nedokáže vystihnout mou duši a mé v posledním čase ne moc měnící se nálady víc, než album Sempiternal. Neuvěřitelné.

Bouře v mysli. Po vleklých dnech, kdy bych nejraději ani nevylézala z postele se konečně tam uvnitř nashromáždilo dostatečné množství vzteku, který jako jediný mě asi dokáže dokopat k tomu, abych se zase dala do pohybu. Nejhorší je, že ohledně té jediné zraněné duše se mi vztek vždy vytváří strašně špatně. "Já nejsem naštvaná, mě to prostě jenom mrzí..." Tak je to. Mrzí. A to mě vždycky tak akorát srazí k zemi a tím pádem zastaví.

Takže trocha toho vzteku. Téměř zanedbatelná, ale přesto. A možná i nějaké to pochopení. Mrzí mě, že nad něčím musím týdny dumat a trápit se, než konečně dojdu k nějakému výsledku (který většinou bývá pravdivý). Že se mi to prostě nemůže říct, protože ať už je ta pravda jakákoliv, kolikrát pro mě bývá daleko snazší.
Já vím, že jsou věci, které se mi nelíbí a ze kterých jsem třeba i nešťastná. Ale to hned neznamená, že je nechápu a nerespektuju. Jak potom něco může fungovat, když mi ta osůbka nevěří? Ví, že bych z toho neměla radost a tak mi to prostě neřekne a přestane se se mnou bavit (téměř) úplně? Zrovna jí v tomhle nemůžu pomoci a tak mě odkopne a začne se ke mě chovat jako k hadru na podlahu dokud to v sobě nevyřeší? Nebo dokonce napořád?

Strašně dlouho mi trvalo přijít na to, co dál. A asi jsem na to dosud nepřišla. Protože jsou věci, kdy jde o všechno. A já prostě nechci ztratit vůbec nic. Teď asi vím, co dělat. Nečekat, ale dopřát sobě i druhým čas.

Kéž bych byla trpělivější. Tohle mi vlastně způsobovalo vždycky nejvíc problémů.

Chci, aby mi bylo fajn. A ono už zase trochu začíná být. Úleva. I když jak kdy. Třeba uprostřed takových brněnských ulic mé srdce naříká a chce utéct, kolik vzpomínek se snad z každého kouta vyhrne.
Je ze mě jedna z těch, které jsem v minulosti nemohla vystát. Nezvedám telefony. Neslyším to, protože mám pernamentně vypnuté vyzvánění a vibrace necítím. Nebo prostě nechci.
Nechávám si ujíždět vlaky. Prostě jsem je přestala stíhat. Možná je to tím šedým kabátem na knoflíky, který se vždycky zdlouhavě zapíná. Možná tím, že moc přemýšlím a zapomínám na hodiny.


Kéž by bylo dobře, vždyť ty nejhorší Vánoce v životě už jsem si prožila, nebo snad ne? Moc otázek pro dnešek.







 


Komentáře

1 Ang Ang | Web | 17. listopadu 2014 v 20:50 | Reagovat

Miluju polorozpadlý budovy. Jen škoda, že na fotkách jsou většinou hezčí než ve skutečnosti.

2 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 20. listopadu 2014 v 11:45 | Reagovat

Tento tvůj článek mám v prohlížeči otevřený už hodně dlouho a nevím, k čemu ti zanechat reakci. K atmosféře? Ke slovům? K fotkám? Takhle to mám u tvých článků velmi často a vždycky mám strach, že ať už napíšu cokoliv, tak stejně to nevyjádří to, co chci říct a co cítím.

Tak tedy alespoň stručně - fotky jsou přesně takové, jaké jsem vždycky chtěla vyfotit. A co se týče psaného, víš, že já tu jsem, kdyby sis chtěla povídat o všem a zároveň o ničem... :3

3 Bels Bels | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 10:45 | Reagovat

[1]: Občas se stane, ale tuhle se mi asi nepodařilo zachytit v celé své kráse :)

[2]: Díky, zlato, jsem ráda, že tě mám :)

4 m. m. | Web | 24. listopadu 2014 v 22:59 | Reagovat

S mým někdejším panem Božským jsme dopadli tak, jak jsme dopadli, nejspíš z velké části proto, že se mi nedovedl otevřít. Nebyl schopný mi říct, co ho trápí nebo co je špatně, a tak to táhl sám až do poloh, kam se to nejspíš nikdy nemělo dostat a kdyby se to tam nedostalo, neměla bych z toho nakonec tak zlámané srdce a permanentní následky.

Jenže s tím nic neuděláš. Můžeš těm lidem nabídnout ruku, svou otevřenost, můžeš jim nabídnout všechno, ale nemůžeš je nutit, aby to přijali. Někdy na to prostě nejsou připravení a sejde se to ve špatnou dobu. Kdyby se to ovšem všechno tak nesemlelo, dneska by taky bylo všechno jinak. A to, co teď mám, bych neměnila.

Jinými slovy neklesej na mysli, všechno je jen příležitost k pozorování světa a jak v něm věci fungují, abychom to příště mohli buď udělat líp nebo alespoň vědět, že to líp udělat nešlo.

5 Eli Eli | Web | 25. listopadu 2014 v 22:48 | Reagovat

Jsem tak ráda, že posloucháš BMTH. :3 A hlavně, že jsi schopná se se Sempiternal tak ztotožnit... Je to dechberoucí album.

Jinak tento článek mám otevřený už týden, čtu ho pořád dokola a nevím, jak zareagovat. Mrzí mě, že tě něco trápí. Mrzí mě, že to s Andělem není tak, jak chceš, že se nějaké praskliny v tom všem štěstí rozšířily tak hluboko... Ale vím, že ti bude dobře. Úplně jinak, ale bude. Některé věci přicházejí do života jenom proto, aby po jejich odchodu mohl být prostor nahrazen něčím ještě daleko silnějším.

6 Bels Bels | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 12:19 | Reagovat

[4]: Já si na to období s panem Božským vzpomínám, už jsem tě pravidelně čítávala a soucítila s tebou. nebo jsem aspoň myslela, že soucítím, vlastně až do letošního roku jsem asi neuměla tak úplně poznat, co je to skutečná bolest kvůli druhému člověku.
Snažím se o nějaký ten optimismus, ale moc to nejde, mám strach, bojím se následků toho všeho. Nejhorší na tom asi je i vlastní pocit viny. Vždycky jsem vše dělala s láskou a snažila se, aby vše bylo jen to dobré, ale jsou situace, kdy člověk udělá chybu, i když neumýslně, ale už se to za ním hrozně táhne a asi se toho nelze zbavit.

Děkuju, m., popravdě jsem doufala, že napíšeš, protože si tě jako blogerky a jako člověka hrozně vážím.

[5]: Dechberoucí album, lépe bych to neřekla. Po dlouhé době hudba, při které se mi ježí všechny chlupy... což už nezní tak emotivně jako to album, ale je to pravda. O:-)
Byla bych nejradši, kdyby bylo tak dobře, jako dřív, ale nevím, jestli je to vůbec možné. Nejsem jediná, kdo má trápení, kdyby tomu bylo jinak, asi by tohle všechno vůbec nevzniklo...
Ta poslední věta je moc krásná, jen mám dost velký a lety asi i potvrzený strach, že tenhle prostor už možná nikdy ničím takovým nezaplním...
Jsem tak ráda, že ses ozvala, Eli. <3

7 m. m. | Web | 29. listopadu 2014 v 19:51 | Reagovat

[6]: Nevim, co na to říct, neznám detaily. Ale většinou se tyhle věci vždycky po čase zahojí. Říkám většinou, protože z nějakýho důvodu jsem zrovna tohohle čičmundu nechala, aby mě rozsekal o dost víc, než by bylo normální, a dodneška mám z toho vítr a twilightovskou díru v hrudi, kterou ani pan M. nedokáže zacelit, bůhvíproč. Ale myslím, že to je výjimka a normálně se to vždycky nakonec spraví a člověk se z toho oklepe :)

Většina chyb by měla jít napravit nebo odčinit. Nebo se za ně aspoň člověk může omluvit. Třeba by ti pomohlo mu o tom pocitu viny napsat?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama