Listopad 2014

Jako jeden dlouhý špatný vtip

29. listopadu 2014 v 15:30 | Bels |  zápisník
Potřebuju nový diář. Místo, kam si zase v dalším roce budu moct psát důležité dny, šťastné momenty. Odpracované hodiny a další ztracené minuty naděje. Seznamy, bez nichž nemůžu existovat. Důležité objevy v dalším prokletém roce o kterém nevím, jak mám proboha přežít. 2015. (Mimochodem, líbil by se mi nějaký pěkný praktický hipstro Moleskine.)

Potřebuju si koupit Kinder vejce a na Nový rok ho rozbalit, během dvou minut si nechat rozpustit na jazyku tu trochu jedlého štěstí a ze žluté krabičky vytáhnout svou věštbu. Doufat, že řekne něco pozitivního. Ne jako ta minulá. Letos jsem asi začala být příšerně pověrčivá. Všímala jsem si snad každého pochybného znamení, každé předzvěsti něčeho špatného a ke své lítosti o nějakou dobu později zaznamenávala vše špatné, co se letos v tom mém životě dělo.

Potřebuju někoho. Kdo by mi ukázal cestu, po které dál jít. Cestu pryč, cestu k nějakým zásadním změnám, díky kterým bude zase všechno fajn. Potřebuju někoho, kdo mě v tom nenechá už nikdy samotnou. Nebo někoho, kdo mě naučí existovat sama se sebou.

Včera jsem byla hrozně sama, když jsem šla přes náměstí Svobody. Začaly trhy. Vánoční. Vánoce? To jako vážně? Bylo (a je) mi z toho neuvěřitelné smutno. Ze samoty. Z toho, že z Vánočních trhů jsem ani na moment neucítila kouzlo Vánoc. Z těch předražených nesmyslů, které se tam prodávají a které lidi kupují, aniž by to vůbec někdo v celým vesmíru potřeboval. (Oni si tím aspoň dělají nějakým způsobem radost, ale co teď máš zrovna ze života ty?) Z bramboráků, které strašně moc miluji, ale tyhlety přemaštěné se prostě nedají bez následného žaludečního kolapsu sníst. Z trdelníku za 50,-, kterého mají jen přesně jeden druh (všechny příchutě smíchané dohromady), asi proto, že je to tak jednodušší. No a taky z toho, že mi umřela sluchátka a já tak neměla šanci před tím vším utéct.

Kdybych měla ráda Narnii, okamžitě balím kufr a lezu do skříně.

Drž se dál

23. listopadu 2014 v 22:11 | Bels |  zápisník
Tak tady aspoň bude uklizeno. Drhla jsem se s tím celý den. Leštila každý kus nábytku a každou odraznou plochu v místnosti, oprašovala knihy, třídila papíry, rovnala trička ve skříni a skládala je podle sezóny. Stírala prach ze žaluzií, nově povlíkala postel, luxovala každý centimetr čtvereční plovoucí podlahy, brala do ruky každou věc a perfekcionisticky ji vracela na své místo.
Výsledkem byla radost na duši a pocit spokojenosti sama se sebou. Poslední volnej den. Pak přece začne všechno to zařizování, doktoři, závěrky v autoškole, pracák, knihovna, učení se spousty věcí, vědomí, že to nestihnu a nakonec nástup do nové práce.

To všechno, zatímco rodiče se rozhodlli odjet na mé nejoblíbenější místo. A já zůstala doma. protože... Co bych tam hledala? On tam není. Ne pro mě, nemá na mě čas a prostě všechno to, co bylo, je pryč. Ale přesto... naděje, že se to napraví... že nejpozději na Vánoce. Bude. Vše. Jak má být.

Nebude.

Protože... se mám držet dál. Protože vše krásné je prostě pryč. V nenávratnu. A zase jsou tu jen ty pos... slzy. Takový šílený množství slz, jaký nikdy nikdo neviděl. Tolik jich už bylo dohromady a nemá a nemá to konce.

Nejradši bych skončila. Šla na svý oblíbený místo, na velkou skálu. A skončila.


Foceno bůh ví čím a vlastně už ani nevím kdy.



Pošmourná obloha

20. listopadu 2014 v 15:01 | Bels |  (ne)malé radosti
Já si vlastně v minulosti zakázala psát negativní články na blog. Chtěla jsem, aby se tu příchozí čtenář cítil dobře, aby se sem rád vracel. Chtěla jsem ten blog vyhoupnout zase na trochu vyšší příčku. Ale myslím, že se mi to tak úplně nevede. Když je vše na hovno, musím se z toho prostě vypsat. Ale na vypisování do šuplíku jsem nikdy moc nebyla, proto blog.
Proto se omlouvám, milý čtenáři, jestli máš pocit, že Clamor, to temné skladiště snů, není to, co býval. Nebo se tu z různých důvodů necítíš úplně nejlíp. Dělám, co mohu.

Zakazuji si přemýšlet o špatných věcech. Vypínám mysl u seriálů a občas nějaké té knížky. (Kéž bych se k tomu čtení dokopala častěji. Třeba bych konečně přelouskala tu Přemyslovskou epopej a dostala se tak k těm knížkám, co jsem si je doma nahrabala za poslední měsíce.) U toho si lakuju nehty neonovým lakem a na denním světle potom zírám, jak to krásně září.

Léčím si záda, dělám autoškolu, sem tam zapnu The Sims 4 a štve mě, že tam chybí ten rodokmen. Přemýšlím o koupi nějakého toho originálního CD, problém je, že nikde nemůžu najít to, co chci. Už strašně dlouho sháním knížku Petr a Lucie, ale nikde není k mé lítosti k nalezení. I antikvariáty se mi vysmívají, že to je přece povinná četba a tak je to hned pryč. navíc to bylo naposledy vydané v osmdesátých letech, tak co vlastně čekám? Že mi ta vytoužená knížka spadne do klína?

Uvažuju o tom, že se zase brzy vrátím k nemalým radostem. Aspoň občasným. Ona je prostě nutnost si uvědomovat to dobré, i kdyby jste se zrovna topili v tom nejhnusnějším bahně.

• každý okamžik, kdy si uvědomím úsměv na své tváři
• dloooouhá růžová šála
• krupičná kaše se spoustou kakaa
• kočičí srst
• laky na nehty. Ten, co svítí ve tmě, i ten neonový a všechny ostatní, které mám ve sbírce
• we ♥ it
• těšení se na lednový koncert Enter shikari v Praze
• vzpomínání na říjnový koncert Enter Shikari v Bratislavě
• vidět zakopnout svoji kočku - jednoduše legrační
• The Sims 4
• Gossip Girl
• čaj, hlavně ten jablečný a taky ten, co voní jako vánoční trhy
• psaní dopisu
• mít novou kabelku, v jejíchž kapsách ještě nejsou žádné díry
• vůně
• Charles Baudelaire
• Lady Fuckingham
• psaní - dopisu, článku, jen takové čmárání do bloku
• cestování vlakem
• Klára, Bára, Opti-Mystique, Allecto a ták
• opravdu dokonalá jízda aneb "Jsi hvězda!"
• naděje, že jednoho dne Anděl přijde
• blogy
• hudba (Bring Me The Horizon!)
• vše krásné a roztomilé
• vánoční celoroční světýlka na okně
• hvězdy
• snění o tom, že si koupím Destrukční deník a pořádně se na něm vyřádím, protože jsem prostě hračička
• snění o tom, že najdu ten správný svetr
• snění o tom, že budou Vánoce krásné
• to, jak hezky vypadají mé boty na zemi poseté spadeným listím
• koloušci
• kafe
• všechny ty fotky, kde je káva, čaj, jídlo, cokoliv...


A hadi začínají zpívat

17. listopadu 2014 v 20:00 | Bels |  fotografie
Nechávám se konejšit Bring Me The Horizon, neboť nic nedokáže vystihnout mou duši a mé v posledním čase ne moc měnící se nálady víc, než album Sempiternal. Neuvěřitelné.

Bouře v mysli. Po vleklých dnech, kdy bych nejraději ani nevylézala z postele se konečně tam uvnitř nashromáždilo dostatečné množství vzteku, který jako jediný mě asi dokáže dokopat k tomu, abych se zase dala do pohybu. Nejhorší je, že ohledně té jediné zraněné duše se mi vztek vždy vytváří strašně špatně. "Já nejsem naštvaná, mě to prostě jenom mrzí..." Tak je to. Mrzí. A to mě vždycky tak akorát srazí k zemi a tím pádem zastaví.

Takže trocha toho vzteku. Téměř zanedbatelná, ale přesto. A možná i nějaké to pochopení. Mrzí mě, že nad něčím musím týdny dumat a trápit se, než konečně dojdu k nějakému výsledku (který většinou bývá pravdivý). Že se mi to prostě nemůže říct, protože ať už je ta pravda jakákoliv, kolikrát pro mě bývá daleko snazší.
Já vím, že jsou věci, které se mi nelíbí a ze kterých jsem třeba i nešťastná. Ale to hned neznamená, že je nechápu a nerespektuju. Jak potom něco může fungovat, když mi ta osůbka nevěří? Ví, že bych z toho neměla radost a tak mi to prostě neřekne a přestane se se mnou bavit (téměř) úplně? Zrovna jí v tomhle nemůžu pomoci a tak mě odkopne a začne se ke mě chovat jako k hadru na podlahu dokud to v sobě nevyřeší? Nebo dokonce napořád?

Strašně dlouho mi trvalo přijít na to, co dál. A asi jsem na to dosud nepřišla. Protože jsou věci, kdy jde o všechno. A já prostě nechci ztratit vůbec nic. Teď asi vím, co dělat. Nečekat, ale dopřát sobě i druhým čas.

Kéž bych byla trpělivější. Tohle mi vlastně způsobovalo vždycky nejvíc problémů.

Chci, aby mi bylo fajn. A ono už zase trochu začíná být. Úleva. I když jak kdy. Třeba uprostřed takových brněnských ulic mé srdce naříká a chce utéct, kolik vzpomínek se snad z každého kouta vyhrne.
Je ze mě jedna z těch, které jsem v minulosti nemohla vystát. Nezvedám telefony. Neslyším to, protože mám pernamentně vypnuté vyzvánění a vibrace necítím. Nebo prostě nechci.
Nechávám si ujíždět vlaky. Prostě jsem je přestala stíhat. Možná je to tím šedým kabátem na knoflíky, který se vždycky zdlouhavě zapíná. Možná tím, že moc přemýšlím a zapomínám na hodiny.

Otázky, křídla a jedno malé klubíčko

9. listopadu 2014 v 0:15 | Bels |  zápisník
Koukni sem a přečti si ten první odstavec. Své minulé já bych za tenhle text nejradši objala, protože má zatracenou pravdu. Jestli jsem někdy pochybovala o tom, zda nadále vést blog ve svým způsobem deníčkovském duchu, teď už jsou ty pochyby rozhodně pryč.
Ten text mi připomíná, jak mizerně jsem se cítila skoro celé léto, jak se na mě sesypal celý svět a já myslela, že už se snad ani nedokážu postavit na nohy. Ale taky mi připomíná, že nakonec jsem tu sílu sebrala a zase se pomalu začala pohybovat dopředu, nejdřív jsem se plazila, pak to šlo po čtyřech a nakonec mě samotný Anděl strážný, o kterém jsem myslela, že mě navždy opustil, vytáhl na nohy a připomněl mi, jaké to je, létat.

Já nevím, jestli se Anděl zase vrátí a bude mít sílu chytit mě za ruku a vznést se se mnou do nebes. Nechce přijít a dovolit mi vyléčit svá zlomená křídla, nechává se léčit a zbavovat bolesti u jiných andělů. A mě nechává samotnou, zasypanou tím obrovským prázdným světem. Musím stát na nohou sama, bez té nespolehlivé opory, která může přijít a nemusí. Musím objevit smysl v něčem jiném, nebo mě to všechno pohltí a díra v hrudi sežere.

Nemůžu ležet v klubíčku a čekat, až budu moct pomáhat. Obvazovat křídla čerstvými obvazy a doufat, že se jednou zahojí. Vnucovat pomoc, o kterou nikdo nestojí. Do mikiny s bílými křídly natištěnými na zádech nechat vpíjet slzy bezmoci. O frustrované klubíčko nikdo nestojí.

Klubíčko plné otázek. Vyřčených i nevyřčených. Otázek bez odpovědí.

Tak ať. Naděje ještě neumřela a dokud se mi alespoň několika odpovědí nedostane, nemá šanci umřít. Je to správně? Měla bych se vydat dál, ale kam? Tolik prázdna kolem, že když udělám krok, mám strach, že se propadnu. Nejhorší je, že ten krok udělat nechci. Ne, dokud ve své dlani nemám druhou dlaň
Pravda je krok vpřed. Dozvím se jí? Bojím se jí, ale přesto vím, že při cestě dál se bez ní nejspíš neobejdu. Kéž by nebyla tak bolestivá.

Andílku můj strážný, uzdrav se mi.


Foto: leden 2014, Nokie zvaná Cihla