Duben 2014

O všednostech i nevšednostech letošních dnů

29. dubna 2014 v 15:45 | Bels |  zápisník
Zjistila jsem jednu zásadní věc. No, zásadní. Prostě věc. Strašně moc chci blogovat. Ale jakmile se člověk (já) dostane do rozpoložení, kdy to zrovna nejde, není pak snadné se k tomu jen tak vrátit. Letošek je ten nejdivnější rok, jaký si pamatuju. Sedím na houpačce a šílenou rychlostí se dostávám z jednoho bodu do druhého, pořád dokola. Jednou je mi nádherně, ale za pět minut se mi zbortí svět. Čekám, kdy se vše zase dostane do normálu, ale je mi jasné, že se brzy zase něco přihodí. Mám slinu jít a napsat článek, ale než se k tomu dostanu, zase se stane něco, skrz co je blog to poslední, na co bych měla myšlenky.
Je konec dubna a za těch pár měsíců se toho tolik událo a přitom nic moc dobrého. Nejistota se vloudila do mého života ještě víc, než kdy dřív. Snažím se užívat každou šťastnou minutu, kdy nemám pocit obrovské tíhy na hrudi. Miluju každého, kdo mi dokáže i přes své vlastní problémy vytvořit úsměv na tváři, ba i dokonce připomenout, jaké to je být z něčeho opravdu nadšená!

Změnilo se letos pár věcí. Něco jsem se rozhodla udělat jinak, něco přišlo samo od sebe.
Přitáhla jsem si do pokoje televizi. Doopravdy v ní vysílají neuvěřitelné kraviny. Mám ji zapnutou jako vzdálenou kulisu, občas v nočních hodinách sem tam kouknu na nějaký film. Ani jeden se mi zatím nijak zvlášť nelíbil. Televize mi pomáhá redukovat pocit samoty, který mívám docela často. A zabíjí ticho.
Začala jsem nenávidět ticho. To souvisí s předešlým bodem. Musí mi pořád něco hrát. televize, hudba, prostě něco. Ve chvílích ticha se mi do hlavy plíží myšlenky. Spousta myšlenek. Mnohé z nich nejsou vůbec hezké. Kravál pomáhá.
Skončila jsem v domě hrůzy. Ehm. V práci. Už mě tam nikdy nikdo neuvidí. Stačí, že jsem tam pravděpodobně ztratila několik let života, hrdost mi nikdo nesebere.
Začala jsem chodit do knihovny. Sice jsem od maturity stále nepřečetla všechno, co mám doma, ačkoliv jsem to měla v plánu, zato se můj čtecí výběr celkem rozšířil. Ale rozhodla jsem se šetřit. Knihovny jsou fajn.
Začala jsem používat tekutý oční linky. Jo, jasně, to vás hrozně zajímá. Ale pochopte, pro člověka, co se do svých devatenácti téměř nemaloval, je to významnej pokrok. Celkově mám pocit, že jsem se od střední hrozně změnila.
Konečně mám zase pořádnej hrnek na kafe. Ten předešlý, můj nejoblíbenější, v číně vyrobená vzpomínka na Paříž, se rozbil. Tenhle je ze Starbucks, dostala jsem ho od Lukeho a je to láska od prvního napití. Dokud mi ho zase někdo nerozmlátí.

Určitě ještě něco, ale co já vím, co. Co. Sedím si tu v tričku s nápisem "coura za 250 milionů dolarů" a červených kraťasech, který mi minulý léto seděly nějak líp. Popíjím vodu s meduňkou a plátkem citrónu (aneb nový pokus, jak do sebe dostat obyčejnou vodu) a trávím fakt dobrou ovesnou kaši s medem a rumem. Předtím jsem vystavovala svý bílý nohy sluníčku a četla si. Je ze mě posledních pár dní tak trochu zevl. Dobíjím baterky, hledám inspiraci. Zrovna teď je mi docela fajn.



K událostem posledních týdnů snad co nejdřív. To aby ten článek neměřil dva metry. Vím, jak se vám nechce číst.