Prosinec 2013

Christmas time

23. prosince 2013 v 19:28 | Bels |  zápisník
Zdravím vás,

ještě jsem neumřela, i když to tak pravděpodobně vypadá. Na blog není energie ani čas. A v poslední době ani motivace, abych byla upřímná. Nechce se mi psát články, které nikdo neokomentuje, ale už vůbec tu nehodlám fňukat. Protože pokud moje zápisky málokdo čte a ještě skoro nikdo nekomentuje, chyba nevězí ve čtenáři, ale ve mě.

Problém je, že jiná asi nebudu. Jiná nebudu ve spoustě věcí, jak tak zjišťuju. Ke své smůle. Ale to sem nepatří.

Jsou Vánoce a to maj být svátky klidu a míru. A lásky a štěstí. A já se letos zařekla, že kašlu na veškerý problémy, starosti a stres. Teda aspoň pracuju na tom, abych na to kašlala :D Váoční dárky jsem obstarala převážně s předstihem, jen detaily jsem ladila večer. Všechno zabaleno a nachystáno. Pokoj v rámci možností uklizen, na okně vánoční blikátka, na stole horký čajíček a přede mnou několik dnů úžasného volna, kdy z velké části nebudu hnít doma, ale užívat si ty nejlepší Vánoce u Andílka :3

Těšení se z volna mi trochu kazí jakési nachlazení. Bels prostě nemůže být OK, když ji čeká něco velkého a úžasného, že! :D Ale pocucávám Halset a k dispozici je mi Nurofen, jinak litry čaje, filmy, postýlka a spousta věcí k zabavení. A ke čtení! Minulý víkend jsem "slavila" ty nejlepší narozeniny. Už je mi dvacet jedna, už jsem prý velká holka! Ale dostala jsem od úžasné pseudotchýně suprovou bichli o šestseti stranách a v týdnu jsem se rozhodla udělat si ještě radost nějakým dalším počteníčkem a objednala si z netu pár dalších knížek. Takže se rozhodně nemůžu nudit :3
Ohromně se těším na dvacátého pátého. Na štědrej den číslo dvě. Anděl se rozhodl ukázat mi ty pravé dokonalé Vánoce. A nebyl by to Andílek, aby můj pobyt u něj nebyl opředen kdejakými tajnostmi, že! A taky to budou asi moje vůbec první Vánoce (nepočítaje štědrý den) kdy nebudu sedět doma. Až do nového roku, ale na to myslet nechci, to znamená zase práci a mě se svírá žaludek, jen si na ni vzpomenu. Ale o tom možná jindy.

Včera jsem konečně viděla Hobita. To je jakási blogerská nevyslovená povinnost, jak to tak sleduju :D Bloger, co neviděl nový díl Hobita, jako by nebyl tím správným blogerem. Shodli jsme se na tom, že jsme čekali trošku víc. Hlavně Legolas to celkem přeháněl :D Ale pobavil, to zas jo.
A Indická večeře! Nepodceňujte varování obsluhy, že pálivé znamená opravdu opravdu pálivé! :D Já si naštěstí vybrala mňamku, která byla tak akorát.


Na rok 2014 se snažím raději ani nepomyslet. Ať už se snažím myslet jakkoliv pozitivně, myslim, že mě čekaj dost těžký časy. Aspoň ohledně práce. Ale zas můžu bejt ráda, že nějakou mám, že :D I ohledně jiných věcím ale nemyslet, nemyslet na to!
Blog pojede tak jak pojede, nic neslibuju. Jen přemýšlím, že zase od znova začnu s (ne)malýma radostma, který se mi tak nějak sekly a jak čas ubýval, už nenaskočily. Přitom to byl hrozně fajn projekt. Letos jsem zatoužila zúčastnit se spousty projektů, některé jsem dokonce začala, ale nakonec to nevyšlo. Blog prostě musel jít hodně bokem. A možná je lepší žít víc realitou než virtuálním světem, i když mi chybí ta chuť psát o věcech, který zažívám a že by rozhodně bylo o čem psát.
Musím najít sílu a motivaci ke spoustě věcí. tak mi držte palce a já se snad co nejdřív ozvu :)


Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2014
přeje Bels

Smrt si bere dovolenou aneb Astrální zkušenost?

8. prosince 2013 v 18:15 | Louk |  zápisník
Vše to začalo pouhým a obyčejným snem. Nesmyslným snem o útěku lesem po kamenitých cestách a schodech do nějakého údolí s vesnicí. V patách jsem měl přitom něco co jsem sice pokaždé, když jsem se ohlédl, neviděl, ale nemohl jsem přestat utíkat. Nutno možná podotknout, že jsem utíkal v rogalu, ano v rogalu. Nesmyslné, ale který sen dává smysl? Každopádně když to už konečně vypadalo, že jsem tomu ,,něčemu" utekl, vzletěl s rogalem a zamířil k vesnici se něco změnilo.

Krajina kolem začala ztrácet svoji přirozeně pestrou barvu, stromy mizely a oběvovaly se, jako by snad vypadával nějaký snový zdrojový kod. ,,Signál" bez kterého se vaše snové podvědomí zkrátka zhroutí a vy se buď probudíte nebo zbytek noci dospíte beze snění. Nic takového se ovšem nestalo. Místo toho se svět přede mnou začal ztrácet, jako když začne televizní obrazovka při projekci vašeho pořadu vypadávat, zrnět a najednou se vám přepojí úplně na jiný pořad.

V mém případě se obraz ,,přepojil,, na nějaký sestřih násilných scén. Od trhávání zubů kleštěmi bez anestetika mentálně postiženým lidem, přes rozřezaná těla od krku až k břichu, po úplně rozbité hlavy lidí kladivem, jejichž obličeje už nikdo v životě nemá šanci poznat. Vše trvalo velmi krátkou chvíli, najednou bylo mé já vtaženo nějakou silou do bílé a studené mlhoviny. Najednou jsem se objevil na okraji hlubokého vodopádu zrovna ve chvíli, kdy mé já přepadávalo směrem dolů. V okamžiku, kdy moje já padalo níž do hlubin podél proudu vodopádu, změnila se voda ve spoustu rámečků s obrázky mého života. Bylo to velmi podobné fenoménu promítnutí života před očima těsně před smrtí. Čím více se mé já blížilo ke konci pádu a tím i k jisté smrti, byly obrázky aktuálnější. Okamžiky a útržky, které se udály zhruba před měsícem. I přes neskutečný pocit reálnosti mé já nějakým způsobem cítilo, že se jedná o sen. Nepokoušelo se tedy nijak probudit a ani zamezit, ba i jen snové smrti.

V okamžiku, kdy jsem viděl tento poslední měsíc mého života, měl jsem zato, že teď už ,,zemřu" a probudím se. Avšak na místo toho se najednou přede mnou začaly objevovat ,,prolétávat" obrázky, které jsem již nepoznával a věděl, že se určitě ještě nestaly. V ten samý moment jsem uslyšel hlas. Hlas, který mi v hlavě začal velmi naléhavým tónem opakovat, že ,,to" nesmí zajít tak daleko a že ,,nesmím přestat bojovat". Uvěřil jsem mu okamžitě. Bylo to, jako kdyby vaše dosavadní ujištění, že se jedná určitě o sen bylo jen příkazem v počítači, který taková nová informace okamžitě ,,aktualizuje" a vy najednou ani neváháte a jednáte. Tato změna postoje u mě proběhla v okamžiku, kdy mé já dopadlo až na dno a já zemřel. A v tuto chvíli jsem přešel ze snu do mimotělního zážitku. Se stejnou silou jakou mé tělo dopadlo ve snění na zem, se mé astrální já oddělilo od těla a vzdalovalo se od něj. Avšak díky onu varování jsem již od prvního okamžiku oddělení od fyzického těla bojoval, všelijak se zmítal a snažil se přestat vzdalovat, ale naopak vrátit. Všude kolem mě bylo jen mlhavé temno. Mé astrální já se zhruba metr od mého těla na malý okamžik zastavilo a vznášelo se nad mým tělem. Postřehl jsem tedy na krátký okamžik mé fyzické já co leželo bez hnuti pode mnou s obličejem zaraženým do polštáře. Následně se mé astrální já opět vrátilo do těla. Byl to pocit, jako kdybych si lehnul sám do sebe. Nejdříve hrudníkem, poté hlavou a následně i nohama. V tu chvíli jsem přišel k sobě již ve svém těle a ještě zmítajíc se vytáhl hlavu z polštáře a zhluboka se nadechnul. Jako když se potápíte, dochází vám dech a z posledních sil se vynoříte na hladinu nadechnout se. Pocit, jako když po narození prvně vdechneme vzduch do svých plic. Chvíli mi trvalo, než jsem zaregistroval co se vůbec stalo. V tu chvíli jsme měl pocit, jako by můj mozek byla jen galerie v počítači, která potřebuje chvíli než načte všechny ,,obrázky", aby mohl začít opět fungovat. Vzpomínky o životě kolem mě za posledních 21 let.

Pro mě je tento zážitek jako druhé narození. Myslím totiž, že to celé byl nějaký způsob ,,vyššího" varování.
Varování, které mi mělo sdělit, že mé fyzické já je těsně před udušením. Varování co mi mělo dát šanci, zachránit svojí fyzickou schránku a možná i nezemřít.

Pozn. Bels: Článek zveřejňuji zde po domluvě s přítelem Loukem, který se rozhodl si tento dnešní zážitek nenechat pro sebe. Zajímají nás vaše názory a dojmy! :)