Smoking kills,but only love will break your heart.

27. října 2011 v 23:48 | Bels |  zápisník
Na Nový rok si každý dává všemožná předsevzetí, co by si chtěl ten rok splnit. Ať už jde o různé úkoly, či sny, nebo radikální změny ve svém životě a hlavně sám na sobě. Já takové věci nedělám, protože nemám tu výdrž, abych se svých plánů po celý rok hned od začátku držela. A hlavně nerada patřím k té velké mase lidí, která naivně doufá, že ten následující rok bude významně jiný oproti tomu předešlému. Nikdy se tak nestalo, vždy se stalo pár zvláštních a něčím nezapomanutelných událostí, ale toť vše.


*Band Of Horses - The End's Not Near

K čemu vlastně samotná předsevzetí jsou? Ta věčná lidská potřeba doufat, že jednou bude líp. Že když něco změní oni, něco splní, že se celý jejich život otočí k lepšímu, oni budou lepší, vše se bude dařit. Tomuhle já nevěřím. Vždy, když se začalo dařit, odněkud z neznáma se vyloudil problém a ten mi často podrazil nohy a vše kolem mě se sesypalo. A to i bez toho předsevzetí :) Ale takhle promlouvá skeptická Bels, unavená vším, co se kolem ní v posledních týdnech událo.

Ale krom té skepse se mi nově vlila do žil jistá energie. Síla. Pocit, že i když se mi během krátké doby zbortilo, co šlo, není ještě pozdě na nápravu a byla by škoda vše zahodit. I když nevím, co sama se sebou, a jen tak to vědět ani nebudu, můžu si dovolit žít, místo toho, abych přežívala.
Člověk, který je někde dole, se ptá, proč? Proč každý den vstávat z postele. A užívat si dne. Někdy to vážně nejde, obzvlášť, když je na to člověk sám. Já sama nejsem, i když jsem si to myslela. Mám přátele a mám sakra dobrý přátele. I když jich je jen pár, o to důležitější pro mě jsou. Protože vím, co od nich můžu čekat a oni ví, co mohou čekat ode mě - znají mě. To oni mě zas a znova vytáhli z bahna v mé vlastní hlavě, podali mi pomocnou ruku, když viděli, že se topím. A někteří ani to, někteří vůbec nic netušili a netuší a přesto jsou se mnou a pomáhají mi, nevědomky.

Na začátku jsem mluvila o předsevzetí. Já si ho zásadně nedávám na Nový rok. Tu a tam během roku, nějaká maličká nepodstatná, která se nesplňují těžce. Dlouho jsem si žádné nedala, protože jsem nevěřila. Ničemu, nikomu, ani sama sobě. V tomhle roce se hodně událo a všechny ty události jen vedly k tomu, že jsem se uzavřela do sebe. Žila jsem a žila jsem si třeba dobře, ale i s nejlepšími přáteli mluvila jen o všeobecných věcech. To člověka stahuje, pokud byl jindy zvyklý si tu a tam s někým sednout a probrat osobnější věci ze svého života, vyzpovídat se, očistit se. Ale zároveň si zvykne si prostě spoustu věcí nechávat pro sebe. Samotného to nijak nenaplňuje, nepomáhá mu to, naopak je to asi ještě horší, ale když to takhle pokračuje dál, je těžké se pak světu znovu otevřít.

A tohle já si dala za úkol. Přestat být ta uzavřená osoba, ze které lidé musí vše páčit, aby byli v obraze, co se s ní děje. Nebyla jsem taková a nechci taková být. Jaká jsem byla, jste mohli postřehnout i vy, co jste chodívali na můj starý blog. Ten rozdíl v tom, jak a co jsem psala tam a jak píšu zde. O některých věcech není dobré psát (bůh ví, kdo to všechno čte), ale nepsat skoro o ničem? Ani nevíte, jak složité je pro mě psát vůbec tenhle článek, píšu ho už druhý den a stále nejsem u konce.
To samé i někteří moji přátelé. Ti, kterým jsem občas říkávala, co se mi odehrává v palici. Nezaslouží si to ode mě, ten příšerný odstup, ačkoliv se zdá, že je to pro obě strany jednodušší, když jim nepřiděláváte starosti navíc. Vysvětlujte jim, že ta chyba není v nich, že oni za nic nemůžou a že vy jim neříkáte "Už o tebe nestojím," ale spíš něco jako "Nedokážu o sobě mluvit."

Myslím, že to zvládnu. Možná to dokonce nebude tak těžké, protože sama v sobě potřebuju vrátit jen několik měsíců dozadu. Protože když se někomu jinému otevřete a vymluvíte se, dojde k šílené úlevě, už proto, že to ví i někdo jiný, než vy.

Já se otevírám, každý ví něco. Každý důležitý ví titěrný kousek z mé duše. Jenom dvěma lidem jsem svěřila větší část. Tomu prvnímu na tom již dnes nezáleží, ten druhý je krásná Allecto. Ani netušíš, jak fajn bylo si s tebou takhle popovídat. A pak je tu tenhle článek, se kterým snad později přijde nějaký obrat k lepšímu. Kterým jako bych se očišťovala tady na těchto stránkách.

Já vím, jak poslední dobou na všechno kašlu. Na blog něco dám dvakrát do měsíce, oblíbené blogy moc nekomentuju, lidi neposlouchám, nevěnuju se jim, tolik co dřív. Místo toho se lepím na lidi, kteří ze mě dostanou negativní myšlenky, a první dva měsíce školy jsem chodila uprostřed týdne pít všemožné tlamolepy,jen abych mohla vypnout a nepřemýšlet nad svým životem.

Jenomže takhle se nedá žít pořád. A já vím, jak potřebuju žít teď. Ale už žádné dno, prosím...
 


Komentáře

1 Rabe Rabe | Web | 28. října 2011 v 18:41 | Reagovat

tak to dobře znám taky se neumím otevřít druhým a odnášejí to kamarádi

2 pavel pavel | Web | 28. října 2011 v 22:35 | Reagovat

Člověk si myslí, že ví jak a komu se otevřít. A nakonec se často zklame v člověku kterému věřil. Není to jednoduché,  ale vždy je lépe riskovat, než se před světem uzavřít.

3 sucubus sucubus | Web | 29. října 2011 v 14:38 | Reagovat

Novoroční předsevzetí si nedávám, ale snažím se dodržet to co chci udělat během roku.

4 Shadows & Illusions Shadows & Illusions | Web | 29. října 2011 v 15:48 | Reagovat

Hehe, Bels tady píše o síle a energii, která jí dává možnost, ještě něco napravit a Shadows zrovna dopsala článek, který by to mohl malinko vyvrátit, protože Shadows, nemá ten oheň, co má Bels.
Jinak souhlasím, že předsevzetí je zbytečné a člověk je pak jen ještě více zklamaný, když to poruší... A navíc je to celé blbost. Ono, člověk si každý den může říct "dnes se budu usmívat", Během tohoto měsíce si najdu novou práci, v tomto roce zhubnu, jenže něco takového říct je velmi snadné... Dodržet je to pak těžší, i když se člověk snaží sebevíc, je tu pak strašná várka různých faktorů, které ti v tom zabrání... Sice je fajn mít něco, za čím si jdeš, ale je to docela zbytečné. Na smrtelné posteli ti to rozhodně bude k ničemu, takže proč se trápit tím, že jsem letos nezhubla 11 kg, proč se trápit tím, že jsem nepřestala kouřit, když jednou umřu a bude mi to všechno úplně jedno?! :))
A koukám,že druhá část článku o Bels je v podstatě o tom samém, o čem psala právě i Shadows a to přitom, Shadows čte tento článek poprvé. Opravdu jsme na tom stejně, nicméně... Myslím,že tím,že si řekneš budu otevřená a budu zase víc psát a bla bla bla, tím si docela škodíš, protože si za 14 dní uvědomíš, že se nic nezměnilo a bude Tě to užírat a zbytečně. Až to přijde, až Tě to kopne do zadku, tak prostě se budeš zase dělit o vše, ale že ses uzavřela je jen vývoj, Ty víš, proč ses uzavřela a chvíli potrvá, než dostaneš důvod se zase otevřít. Každopádně nikdo na tebe nemůže tlačit, tak na sebe netlač ani Ty sama :)

5 Bels Vengeance Bels Vengeance | E-mail | Web | 29. října 2011 v 19:01 | Reagovat

[4]: Shadows, ty v sobě ten oheň máš, jen ho stačí najít ;) Ale on ho časem najde každý, ty ten čas ještě máš, tak se tím zatím tak netrap ;)
Já myslím, že tím malým předsevzetím si tolik neškodím. Neberu ho tak vážně a svět se nezboří, když se mi to nepovede. Ale právě v sobě mám tu energii a pocit, že minimálně bych se o to měla alespoň pokusit ;)

6 Destinaetus Destinaetus | E-mail | Web | 30. října 2011 v 12:45 | Reagovat

Uzavření do sebe, to znám. Tvůj starý blog si pamatuju, a pamatuješ si ty ten můj starý? To byl kýbl plný žalu a klišé utrpení. Jednou mi přišel e-mail od neznámé osoby, kde mi v básni na 3 prdele vybásnila jak mám žít, proč jsem se stal kamenem bez citů atd. atd. Čuměl jsem na to jak péro z gauče, ale pomohlo mi to uvědomit si, že ze strachu, abych někomu něco o sobě neprozradil, už vůbec nežiju.
Je třeba si najít pár lidí, kteří nás vyslechnou, nezatváří se nechápavě a řeknou svůj názor, aniž by tě soudili. Každý má právo být s náladou někde dole. A vážím si lidí, kteří si to umí přiznat. Hraný optimismus mi jde na nervy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama