Pět let

5. února 2016 v 11:58 | Bels
Můj milý bložínku,

Je to přesně pět let, co ses mi po pár kliknutích zrodil.

Přesně pět let, kdy v tvých virtuálních prostorech vyšel první článek. Přesně pět let, co si tě hýčkám a trávím s tebou každou volnou chvilku. Dnes je to přesně ten den, na který jsem se již delší dobu těšila. Den, kdy slavíš své páté narozeniny.

Pět let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, abych si k tobě vytvořila dost silný vztah. Tolik času jsem ti věnovala. Psala věty, odstavce, celé články. Které jsem pak horečně přepisovala, mazala a znovu psala.
Díky tobě jsem měla příležitost kdykoliv zachytit všechny své radosti a byl jsi mi také útočištěm, když jsem potřebovala vypsat všechny své smutky. Díky tobě jsem prostě měla své místo, kam utéct a kde se podělit se svými myšlenkami, zážitky a tvorbou. Díky tobě jsem se také mnohé naučila a posunula se tak, že dnes po těch pěti letech stěží sama sebe poznávám. Díky tobě jsem poznala i některé ze svých spřízněných duší. Děkuju ti, bložínku, nebýt tebe, možná by se mnohé vůbec nestalo.

Mrzí mě, že místo oslav se musím loučit. Ale tohle je něco, před čím se už nedá nadále utíkat. Na blog.cz se již delší dobu necítím dobře. Nemám pocit, že mám věci pevně pod kontrolou. Jako bych trčela ve spárech kohosi, kdo může jen pouhým kliknutím odstranit všechny ty roky práce. A hlavně vzpomínek, emocí, zážitků. Tolik pro mě ty články tady znamenají, pomáhají udržet si vzpomínky plné detailů a já se bojím, že bez nich je ztratím. Zapomenu.

Nechávám si tě, jsi stále můj a chci, aby to tak zůstalo. Jen jsi jako ten deník, jehož poslední stránka byla dopsána. Blog, na jehož existenci se nadále bude jen prášit, ale blog, pro jehož autorku znamenáš víc, než všechny hmotné diáře a deníky dohromady. Nebýt té kdysi špatně zvolené koncovky, nechám si tě klidně dalších deset let. Avšak přestože je mi to nesmírně líto, je čas jít dál. Beru to jako vývoj.

Sbohem


Milí jelínci,

jak vidíte, po několika měsících dumání jsem se nakonec rozhodla Clamor ukončit. Pro znalce zdejší komunity jsou asi některé mé důvody zjevné. Pokud vás ale bavilo mé plky číst, není proč smutnit. To jen já sentimentálně zatlačuji slzičku, protože těch pět let je opravdu dost na to, aby se člověk smířil s obsahem, adresou a vším natolik, aby se mu nechtělo odcházet. Atmosféra blog.cz se mi už ale natolik nelíbí, že nemám chuť sem nadále vkládat své střípky.
Proto je zde nová adresa. Na jiné a všemi známé doméně, v níž se můj koutek ztratí, jako zrnko prachu.
V posledních měsících tu bylo poměrně živo. Komentáře mě nesmírně těšily a motivovaly a tak doufám, že to snad nebylo pouhou titulkou a že skutečně mám pár příznivců se mnou půjdou dál. Díky, že jste tu se mnou byli a těším se na vás na novém blogu. :)


Nebojte se počátečního prázdna a pojďte se mnou


Je to zvláštní, začínat, končit a opět začínat v ten samý den.